Ve dnech 27. 11. 1961 - 13. 5. 1962 se Vladimír Menšík zúčastnil natáčení filmu Vánice. Scénář ho jako lékárníka Evžena zařadil do týmu horských záchranářů, kde obětavě vykonává svou záslužnou práci. Mohl tady zase po čase uplatňovat svou schopnost tmelu kolektivu, vtipálka a glosátora, jak jeho vedlejší role často ve své objemné „Menšíkovské“ filmové monografii charakterizuje Lubomír Holčák. Když k tomu přidáme i ráznou, dominantní manželku v podání Slávky Budínové, je o zapamatovatelnost postavy postaráno. Bohužel, tento film se stal odstrašujícím příkladem, jak film vypadat nemá. Za všechny stačí ocitovat jednoho z kritiků, který by u tak špatného filmu očekával, že „když už jde o lyžaře, mělo se tu aspoň umět dobře lyžovat, a když se ukazují zimní hory, mohly aspoň ty Krkonoše vypadat krásně.“ Nedobře napsanému scénáři nepomohlo ani špatné režijní vedení Čeňka Duby, které bylo po skončení natáčení (v květnu 1962) podrobeno nezvykle tvrdé kritice i ze strany jeho spolupracovníků. Ti mu vyčítali hrubé chování, kterým postupně „jednoho po druhém různě ponížil, zastrašil, urazil.“ Pod tímto otevřeným dopisem, adresovaným mimo jiné též řediteli Filmovéfo Studia Barrandov Jiřímu Veselému, se podepsalo celkem sedmnáct pracovníků výrobního štábu. A právě tato nespokojenost jeho bývalých kolegů udělala konec za režisérskou kariérou Čeňka Duby u hraného filmu, Vánice byla jeho posledním celovečerním snímkem. Po sebekritice a žádosti o přidělení jiné pozice byl v rámci Studia převeden do funkce režiséra dabingu.
Pročítáme-li stížnosti, které se na navalily na režisérovu hlavu, můžeme si vzpomenout na nejrůznější komedie o neurvalém režisérovi a jeho nebohých podřízených, pracovnících filmového štábu. Ve skutečnosti se realita značně lišila a režisér musel přesně vědět, co je režisérská autorita a co už šikana a hulvátské chování. Na závěr ocitujme část onoho dopisu:
"Nepracovalo se nám s Vámi dobře a nechtěli bychom již nikdy s Vámi pracovat ... Jste zlý, kategorický, necitlivý člověk. Spíš byste mohl dresurovat psy, ale nikdy vést herce. Vzpomínáte si, jak jste křičel na malého Jůlu (představitel dětské role - pozn. aut.), který podle myšlenky scény málo projevil v záběru radost. „- Dám ti pár facek, jestli nebudeš poslouchat, směj se! -“ Snad kdyby scéna byla v opačné atmosféře a Vy jste chtěl chlapce donutit k pláči. Ale chtít vyvolat radost po takovémhle výstupu? Přesně tak jste jednal i s námi. Denně. Jak jsme potom měli mít k Vám důvěru, úctu nebo respekt ... Lidé by Vám rádi pomohli, ale Vy jste nás jednoho po druhém různě ponížil, zastrašil, urazil..."
Pramen: Barrandov studio a. s., archiv, fond Scénáře a produkční dokumenty, film: Vánice.
Článek publikován také na blogu iDnes.