Když v polovině srpna končilo natáčení filmu Kles pro dva, byl Vladimír Menšík už u jiného filmového štábu, kde se věnoval roli tatínka Luďka Solničky v komedii Jana Valáška Naše bláznivá rodina. Tím se vrátil opět k veselohernímu žánru, u kterého už vydržel až do konce roku 1967. Specialista na dětské filmy Jan Valášek již s Vladimírem Menšíkem spolupracoval dvakrát (Zlé pondělí, Když má svátek Dominika), tentokrát na něj myslel do role hlavní, svěřil mu sice opět znovu roli tatínka, ale v mnohém větším rozsahu než tomu bylo dříve. Do jeho filmové rodiny mu dále nadělil manželku Jiřinu Jiráskovou, její matku Jiřinou Šejbalovou, Bohuše Záhorského, velkého babiččina obdivovatele a později i manžela, a jeho dvě filmové dcery, hlavní hrdinky celé komedie, ztřeštěnou dvanáctiletou Janu (Bohumila Houdková) a její starší sestru Zuzu (Jarmila Srbová), která se sice snaží být vždy nad věcí, často se ale nechá svou sestrou a jejími nápady strhnout do té míry, že se stane jejím vděčným komplicem. Nejvíce času před kamerou strávily pochopitelně obě představitelky sester Solničkových, z nichž Bohumila Houdková vede žebříček se svými 46 dny, po nich následují jejich filmoví rodiče (Menšík 37, Jirásková 36 dnů) a pomyslnou pětici zakončuje Jiřina Šejbalová se svými šestadvaceti dny. [Ukázka z knižní monografie]

Vladimír Menšík se pod režií Ivo Nováka stará v roli zahradníka Ondřeje Andrýska o svou živnost společně s manželkou Julií, Ivou Janžurovou, pro kterou to byla první příležitost zahrát si ve filmu po Menšíkově boku. Jejich všední život změní návštěva bohatého hoteliéra Vika (Ilja Prachař), který projíždí kolem jejich zahradnictví a přitom si všimne množství dětí, které jim na zahradě pomáhají. Při koupi kytice pro svou ženu Elen (Marie Drahokoupilová) se dozví, že to jsou skutečně Ondřejovy děti. Se svou manželkou se jim nedaří zplodit dítě a po vyšetření u doktora Bryži (Josef Kemr) se dozví, že je neplodný. Pojme tedy plán. Při další návštěvě se zahradníkovi se svým trápením svěří a nabídne mu obchod, za slušný finanční obnos přivede jeho paní do jiného stavu a po úspěšném porodu obdrží stejnou částku ještě jednou. Manželka Elen souhlasí a tak zbývá zpracovat ještě Julii, protože Andrýsek s Vikovou nabídkou souhlasí. Ta je samozřejmě zásadně proti, ale až do chvíle, kdy se dozví slíbenou odměnu. Následující scéna se odehrává po Vikově odchodu, když se oba manželé, potom co odehnali zvědavé děti, ukryli do skleníku. [Ukázka z dokončené knihy]

Dobří holubi se vracejí (rež. Dušan Klein, 1988)

Tragikomický příběh Dobří holubi se vracejí natočil Dušan Klein podle stejnojmenné knihy lékaře a spisovatele Ladislava Pecháčka. Oba se znali již delší dobu, z jejich společné práce vznikla v roce 1982 veleúspěšná komedie Jak svět přichází o básníky (od té doby vznikly ještě čtyři další pokračování). Dušan Klein byl postaven před nelehký úkol, z bohaté knižní předlohy vybrat takové motivy, aby zachoval kvalitu románu a zároveň našel odpovídající filmový tvar. Jeho cílem nebylo vytvořit film inspirující se televizní inscenací Tažní ptáci z roku 1984, chtěl „nahlédnout vážný společenský problém lehkou formou, ale bez nemístného zlehčování“.

Na film bylo nasmlouváno velké množství populárních a vysoce vytížených herců, protože, jak se píše ve výrobní zprávě, herecké obsazení „muselo být vysoce kvalitní a logicky zcela adekvátní vynikající látce jak autora dr. L. Pecháčka co do jeho knížky, tak režiséra D. Kleina co do literárního scénáře“. To sebou neslo jednání s několika divadelními scénami, ať už to bylo Národní divadlo (Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Bořivoj Navrátil), Divadlo na Vinohradech (Zdeněk Řehoř), Na Zábradlí (Pavel Zedníček, Jan Přeučil), Činoherní klub (Petr Čepek, Jiří Hálek, Rudolf Hrušínský ml.) nebo činohra Slovenského národního divadla, kde se urputně bojovalo o uvolnění Milana Kňažka do hlavní role Miloše Lexy

Film Bouřlivé víno z roku 1976

V květnu 1975 se Vladimír Menšík na měsíc přesunul na Jižní Moravu, aby zde pod režijním vedením Václava Vorlíčka začal ztvárňovat progresivního komunistu, předsedu Jednotného zemědělské družstva Michala Janáka. Režisér Václav Vorlíček tak následoval příkladu svých kolegů, kteří sice nepatřili k čelným oporám angažované socialistické kinematografie, museli však dostatečně prokázat, na které straně barikády stojí. Zatím se mu jako představiteli autora zábavných filmů povinné filmové projekty vyhýbaly, to ale skončilo v roce 1975, kdy společně s Milošem Macourkem museli z příkazu ředitele FSB Miloslava Fábery natočit novou adaptaci románu Svatý Michal spisovatele Jana Kozáka. Byl to nelehký úkol, všichni si ještě pamatovali první neúspěšný pokus z roku 1973, televizní inscenaci režiséra Antonína Dvořáka se Zdeňkem Buchvaldkem v hlavní roli, se kterou nebyla spokojena ani straně naklonění kritici.

Natáčení bylo náročné, dvě třetiny filmu se tvořily v exteriérech, z čehož největší část tvořily ty na Jižní Moravě v okolí Břeclavi (21. května – 22. června 1975), konkrétně v Břeclavi, Velkých Bílovicích, Kobylí, Pouzdřanech, Vrbici, menší část se pak odehrávala v Praze či jeho okolí a tři dny ve Vídni. Sem se Vladimír Menšík podíval 24. - 26. července, celkově pak jako představitel hlavní postavy na filmu strávil 34 dnů, v závěsu za ním byli představitelé emigranta Hrdličky a Kvasničky, Jiří Vala (33 dnů) a Zdeněk Kryzánek (30 dnů).

Vladimír Menšík a "vdova Putifarka" (Miriam Kantorková) ve filmu Jaroslava Macha Zlatá svatba

[Ukázka z připravované knižní monografie]

V září 1971 se na zakázku Československé televize a pod režijním vedením Jaroslava Macha začala natáčet veselohra z vesnického prostředí, jejíž ústředním motivem se staly zmatky kolem zlaté svatby babičky a dědečka Kubzových, Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, na svůj věk velice aktivních manželů. Děda Kubza se během "loučení se svobodou" stačí ztratit, babička Kubzová pak svatbu ruší, ale po humorných peripetiích nakonec samozřejmě oba zjistí, že jeden bez druhého nemůže být.

Během července a srpna bylo jednáno s jednotlivými herci o možném nasazení, z nichž například Ladislav Pešek odmítl pro nával jiné práce nebo Libuše Šafránková a Marta Vančurová (role Olgy), protože shodou okolností nastupovaly po prázdninách na nové divadelní scény a z pochopitelných důvodů musely odříct také. Byly také rozesílány technické scénáře, 14. září se konaly herecké zkoušky a 24. září přijel Vladimír Menšík z Prahy, společně s několika dalšími herci, na místo natáčení do Ostravy. Další dny se natáčelo v okolí a proto bylo již dříve zamluveno ubytování v Krnově a Opavě, v hotelech Slezský domov a Orient. Natáčet začal Vladimír Menšík v ostravské části Heřmanice dne 25. září a za dva dny nato se opět vrátil vlakem do Prahy. Po přesunutí štábu blíž k Praze pak pokračoval ve Všeradicích, kde se v říjnu natáčely scény na dvoře „u Kubzů“ a „šibřinky“ v Řeporyjích. Exteriéry zakončil v listopadu v Liteni, malé vsi na okraji Českého krasu, kde se sešel i s Jiřím Sovákem coby předsedou MNV, který po mnoha peripetiích konečně oficiální završí zlatou svatbu manželů Kubzových.

Vladimír Menšík a Radoslav Brzobohatý

Ukázka z připravované knižní monografie.

Vladimír Menšík v roli skladníka Čendy ve filmu podle vlastního námětu Klec pro dva (1968)

Jedinečný film Klec pro dva, natáčející se v roce 1967 (premiéra o rok později) podle vyprávění Vladimíra Menšíka. Na námětu se kromě něj podíleli ještě scénárista Jiří Karásek a režisér Jaroslav Mach. Na fotce  je Vladimír Menšík, jako skladník Čenda v tiskařských závodech, právě hledící do otevřeného podzemního výtahu, kterým dopravuje role papíru do výroby. Dívá se na to nebe nad sebou a v jeho obličeji se zračí vše - opuštěnost, ztráta vůle cokoliv ve svém životě změnit, odevzdanost dnům příštím. Až do doby, kdy se na onom výtahu objeví neznámá dívka... Menšík si podle svých slov hrál s námětem už delší dobu a mnohokrát u piva procházel s režisérem Machem. Tomu se příběh líbil a vzniklo toto jedinečné filmové dílo. Ve svém roce to byl úplně jiný film, první z řady, ve kterém Menšík dokázal, že je charakterním hercem, schopným přesvědčivě zahrát jakoukoliv roli. Diváci byli hodně překvapení a nový film přijali, stejně jako filmová kritika. Nutno ještě podotknout, že mu zdatně sekunduje Jaroslav Marvan v roli herce Martina, Čendova podnájemníka, a samozřejmě Consuela Morávková v roli Kristýny.

Archiv bezpečnostních složek (ilustrační foto)

S dokumenty StB jsme se už jednou setkali - v článku "Protistátní činnost" Vladimíra Menšíka. Parlamentní listy objevily v archivu další zajímavou historickou archiválii, tentokrát o návštěvě Pavla Landovského u Vladimíra Menšíka. Ten jej však nepustil ani přes práh svého bytu... "Landovský se snažil navštívit Menšíka v jeho bytě. Když mu přišel Menšík otevřít, snažil se Landovský s ním hovořit v jeho bytě a získat u něho slyšení, jak je perzekuován současným zřízením..." (převzato z Parlamentní listy).

Celý článek zde.

Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně

Hned po osvobození sepsal profesorský sbor Vyšší strojnické průmyslovky udání na bývalého ředitele Jana Bujniaka, v němž, mimo jiné, popisují aféru v souvislosti jednoho studenta a jeho vtipu na adresu Adolfa Hitlera.

"Když v březnu 1942 v hodině němčiny profesora Ing. O. Weissera byla konversace o elektrické dráze ve městě, vyprávěl jeden z žáků anekdotu o elektrické dráze, jež zesměšnila Hitlera. Tento případ dal podnět způsobem dosud neobjasněným k suspendování ředitele Duniewicze a profesorů Ing. Josefa Hanáka a Ing. Oldřicha Weissera a k nastolení Ing. Jana Bujniaka jako pověřeného správce a Ing. Josefa Grebnera jako jeho poradce pověstným inspektorem Zárubou. Insp[ektor] Záruba při této „instalaci“ sboru ostře vytýkal jeho protiříšský postoj a to způsobem ve školství neslýchaným. Pak došlo k zatčení všech uvedených tří členů sboru a jejich internování a k zatčení a odvlečení dobrého žáka Miloše Krále, syna legionáře, který pak byl vyloučen ze všech středních škol a 9 měsíců vězněn!"

Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně

V letech 1943-1947 Vladislav Menšík navštěvoval strojnickou průmyslovku v Brně. Za let okupace na ní vládl Jan Bujniak, nejdříve jako správce školy, posléze jako její ředitel. Za svou kolaboraci byl ihned po osvobození popraven. Jak to ve škole za Menšíkovy doby vypadalo? Na chodbách byla instalována německá výzdoba, rozvěšeny obrazy zobrazující německé krajiny či významné osobnosti, svá místa tady měla i různá německá propagační hesla. Pro obrazy českých spisovatelů, skladatelů a obecně známých postav z české historie zde nebylo už místa. Ve vestibulu konala službu stráž složená vždy ze tří žáků, kteří se měli hlásit po způsobu německých ordnerů. Pro samotné žáky existovaly od dubna a poté června 1942 přesně formulované předpisy, jak se chovat na škole i mimo ní, i když toto již stanovil výnos ministerstva školství a národní osvěty v lednu 1941. Školní nařízení se týkalo pravidel zdravení po árijském způsobu. Dle výnosu ministerstva měli studenti zdravit „mlčky, společensky obvyklým způsobem,“ po příchodu učitele do třídy „žáci ihned vstanou a mlčky očekávají další pokyny.“ Hans (Jan) Buiniak, jak si od tohoto roku začal říkat, nařízení změnil v tom smyslu, že pokud vyučující na začátku hodiny pozdraví zdviženou paží, žáci jsou povinni učinit totéž. Na chodbách platila zásada, že student zdraví učitele předepsaným úkonem jako první, při dalším zdravení téhož má dojít na pouhý úklon hlavy. Problémem bylo, že Bujniak toto chování vyžadoval i mimo školní ústav. Potkal-li tedy žák učitele na veřejnosti, bylo jeho povinností pozdravit vztyčenou pravicí, ať o to dotyčný stál nebo ne. Neuposlechnutí těchto nařízení, a to i mimo školu, mělo za následek okamžité vyloučení z ústavu. Za bezvadné naučení pozdravu byli pak odpovědní jednotliví třídní. Nařízení končilo upozorněním, že „vlažné nebo nedůstojné plnění nařízení tohoto oběžníku bude kromě jiných opatření stíháno jako ukončený sabotážní čin.“

Vladislav Menšík - otec

Nevím skoro nic o Vladimírově otci Vladislavovi. Narodil se v Řícmanicích, měl za manželku Andělu Kudláčkovou z Ivančic, za mládí byl ve Francii se svými bratry u firmy Renault, později pracoval u firmy Krassl v Brně jako automechanik a v areálu firmy také s rodinou bydlel. To je zhruba vše. V lednu znovu zajedu do archivu v Rajhradě a pokusím se zjistit alespoň něco o jeho školních létech v Řícmanicích. Ale tady byla jenom dvoutřídka. Ale co pak? Je vyučený automechanik? Střední školu podle Menšíka neměl, tak kde se učil před odchodem do Francie?

Když v polovině srpna končilo natáčení filmu Kles pro dva, byl Vladimír Menšík už u jiného filmového štábu, kde se věnoval roli tatínka Luďka Solničky v komedii Jana Valáška Naše bláznivá rodina. Tím se vrátil opět k veselohernímu žánru, u kterého už vydržel až do konce roku 1967. Specialista na dětské filmy Jan Valášek již s Vladimírem Menšíkem spolupracoval dvakrát (Zlé pondělí, Když má svátek Dominika), tentokrát na něj myslel do role hlavní, svěřil mu sice opět znovu roli tatínka, ale v mnohém větším rozsahu než tomu bylo dříve. Do jeho filmové rodiny mu dále nadělil manželku Jiřinu Jiráskovou, její matku Jiřinou Šejbalovou, Bohuše Záhorského, velkého babiččina obdivovatele a později i manžela, a jeho dvě filmové dcery, hlavní hrdinky celé komedie, ztřeštěnou dvanáctiletou Janu (Bohumila Houdková) a její starší sestru Zuzu (Jarmila Srbová), která se sice snaží být vždy nad věcí, často se ale nechá svou sestrou a jejími nápady strhnout do té míry, že se stane jejím vděčným komplicem. Nejvíce času před kamerou strávily pochopitelně obě představitelky sester Solničkových, z nichž Bohumila Houdková vede žebříček se svými 46 dny, po nich následují jejich filmoví rodiče (Menšík 37, Jirásková 36 dnů) a pomyslnou pětici zakončuje Jiřina Šejbalová se svými šestadvaceti dny. [Ukázka z knižní monografie]

Vladimír Menšík se pod režií Ivo Nováka stará v roli zahradníka Ondřeje Andrýska o svou živnost společně s manželkou Julií, Ivou Janžurovou, pro kterou to byla první příležitost zahrát si ve filmu po Menšíkově boku. Jejich všední život změní návštěva bohatého hoteliéra Vika (Ilja Prachař), který projíždí kolem jejich zahradnictví a přitom si všimne množství dětí, které jim na zahradě pomáhají. Při koupi kytice pro svou ženu Elen (Marie Drahokoupilová) se dozví, že to jsou skutečně Ondřejovy děti. Se svou manželkou se jim nedaří zplodit dítě a po vyšetření u doktora Bryži (Josef Kemr) se dozví, že je neplodný. Pojme tedy plán. Při další návštěvě se zahradníkovi se svým trápením svěří a nabídne mu obchod, za slušný finanční obnos přivede jeho paní do jiného stavu a po úspěšném porodu obdrží stejnou částku ještě jednou. Manželka Elen souhlasí a tak zbývá zpracovat ještě Julii, protože Andrýsek s Vikovou nabídkou souhlasí. Ta je samozřejmě zásadně proti, ale až do chvíle, kdy se dozví slíbenou odměnu. Následující scéna se odehrává po Vikově odchodu, když se oba manželé, potom co odehnali zvědavé děti, ukryli do skleníku. [Ukázka z dokončené knihy]

Dobří holubi se vracejí (rež. Dušan Klein, 1988)

Tragikomický příběh Dobří holubi se vracejí natočil Dušan Klein podle stejnojmenné knihy lékaře a spisovatele Ladislava Pecháčka. Oba se znali již delší dobu, z jejich společné práce vznikla v roce 1982 veleúspěšná komedie Jak svět přichází o básníky (od té doby vznikly ještě čtyři další pokračování). Dušan Klein byl postaven před nelehký úkol, z bohaté knižní předlohy vybrat takové motivy, aby zachoval kvalitu románu a zároveň našel odpovídající filmový tvar. Jeho cílem nebylo vytvořit film inspirující se televizní inscenací Tažní ptáci z roku 1984, chtěl „nahlédnout vážný společenský problém lehkou formou, ale bez nemístného zlehčování“.

Na film bylo nasmlouváno velké množství populárních a vysoce vytížených herců, protože, jak se píše ve výrobní zprávě, herecké obsazení „muselo být vysoce kvalitní a logicky zcela adekvátní vynikající látce jak autora dr. L. Pecháčka co do jeho knížky, tak režiséra D. Kleina co do literárního scénáře“. To sebou neslo jednání s několika divadelními scénami, ať už to bylo Národní divadlo (Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Bořivoj Navrátil), Divadlo na Vinohradech (Zdeněk Řehoř), Na Zábradlí (Pavel Zedníček, Jan Přeučil), Činoherní klub (Petr Čepek, Jiří Hálek, Rudolf Hrušínský ml.) nebo činohra Slovenského národního divadla, kde se urputně bojovalo o uvolnění Milana Kňažka do hlavní role Miloše Lexy

Film Bouřlivé víno z roku 1976

V květnu 1975 se Vladimír Menšík na měsíc přesunul na Jižní Moravu, aby zde pod režijním vedením Václava Vorlíčka začal ztvárňovat progresivního komunistu, předsedu Jednotného zemědělské družstva Michala Janáka. Režisér Václav Vorlíček tak následoval příkladu svých kolegů, kteří sice nepatřili k čelným oporám angažované socialistické kinematografie, museli však dostatečně prokázat, na které straně barikády stojí. Zatím se mu jako představiteli autora zábavných filmů povinné filmové projekty vyhýbaly, to ale skončilo v roce 1975, kdy společně s Milošem Macourkem museli z příkazu ředitele FSB Miloslava Fábery natočit novou adaptaci románu Svatý Michal spisovatele Jana Kozáka. Byl to nelehký úkol, všichni si ještě pamatovali první neúspěšný pokus z roku 1973, televizní inscenaci režiséra Antonína Dvořáka se Zdeňkem Buchvaldkem v hlavní roli, se kterou nebyla spokojena ani straně naklonění kritici.

Natáčení bylo náročné, dvě třetiny filmu se tvořily v exteriérech, z čehož největší část tvořily ty na Jižní Moravě v okolí Břeclavi (21. května – 22. června 1975), konkrétně v Břeclavi, Velkých Bílovicích, Kobylí, Pouzdřanech, Vrbici, menší část se pak odehrávala v Praze či jeho okolí a tři dny ve Vídni. Sem se Vladimír Menšík podíval 24. - 26. července, celkově pak jako představitel hlavní postavy na filmu strávil 34 dnů, v závěsu za ním byli představitelé emigranta Hrdličky a Kvasničky, Jiří Vala (33 dnů) a Zdeněk Kryzánek (30 dnů).

Vladimír Menšík a "vdova Putifarka" (Miriam Kantorková) ve filmu Jaroslava Macha Zlatá svatba

[Ukázka z připravované knižní monografie]

V září 1971 se na zakázku Československé televize a pod režijním vedením Jaroslava Macha začala natáčet veselohra z vesnického prostředí, jejíž ústředním motivem se staly zmatky kolem zlaté svatby babičky a dědečka Kubzových, Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, na svůj věk velice aktivních manželů. Děda Kubza se během "loučení se svobodou" stačí ztratit, babička Kubzová pak svatbu ruší, ale po humorných peripetiích nakonec samozřejmě oba zjistí, že jeden bez druhého nemůže být.

Během července a srpna bylo jednáno s jednotlivými herci o možném nasazení, z nichž například Ladislav Pešek odmítl pro nával jiné práce nebo Libuše Šafránková a Marta Vančurová (role Olgy), protože shodou okolností nastupovaly po prázdninách na nové divadelní scény a z pochopitelných důvodů musely odříct také. Byly také rozesílány technické scénáře, 14. září se konaly herecké zkoušky a 24. září přijel Vladimír Menšík z Prahy, společně s několika dalšími herci, na místo natáčení do Ostravy. Další dny se natáčelo v okolí a proto bylo již dříve zamluveno ubytování v Krnově a Opavě, v hotelech Slezský domov a Orient. Natáčet začal Vladimír Menšík v ostravské části Heřmanice dne 25. září a za dva dny nato se opět vrátil vlakem do Prahy. Po přesunutí štábu blíž k Praze pak pokračoval ve Všeradicích, kde se v říjnu natáčely scény na dvoře „u Kubzů“ a „šibřinky“ v Řeporyjích. Exteriéry zakončil v listopadu v Liteni, malé vsi na okraji Českého krasu, kde se sešel i s Jiřím Sovákem coby předsedou MNV, který po mnoha peripetiích konečně oficiální završí zlatou svatbu manželů Kubzových.

Nová kniha
 čerpá informace i z výzkumu na našem webu...
Jen první dojem: kniha se mi na první prolistování líbí, je přehledně členěná
do malých oddílů, informace dávkovány po částech a obsahuje
kvalitní fotografické přílohy.

Recenze

Díl 1., Díl 2., Díl 3., Díl 4., Díl 5.

Kniha od Lubomíra Kostelky by si zasloužila určitě větší rozsah než "pouhých" 200 stran, proložených hojně recepty na různá jídla. Ano, kniha je takto koncipována a nelze tedy nic proti tomu namítat. Když se do ní ale čtenář začte víc, může jen litovat, že Kostelka nebyl více sdílnější a nevěnoval životu Vladimíra Menšíka více vzpomínek. Nebo ještě lépe proč nenapsal knihy dvě, kuchařku a svou autibiografii. Ale i tak je to nenahraditelný příspěvek k Menšíkovu životopisu, co Vladimír Menšík ve svých autobiografických vzpomínkách opomíjí nebo přejde pár slovy, to Kostelka rozvádí do podrobností. Zmiňuje například mnohem více ze života na Janáčkově akademii múzických umění (1949 - 1953), např. podrobnosti studentských divadelních představení, "přesnídávkovou" akci, která díky nim na škole probíhala, nebo účast na největší stavbě socialismu v tehdejším Československu, která v roce 1952 probíhala nedaleko od Košic. Lubomír Kostelka zmiňuje také Menšíkův vstup do KSČ a jeho politickou činnost v rámci JAMU. Hodně místa v knize je také věnováno vyprávění různých historek, které spolu Kostelka a Menšík zažili a které od Menšíka vůbec neznáme.

Poznámka na závěr:
Rok před Kostelkovým úmrtím jsem se ho třikrát snažil oslovit, ale bezvýsledně. Dopisy jsem tenkrát směřoval na jeho adresu do středočeské obce Kamberk. Sice na tom zdravotně nebyl nejlépe, přesto v té době poskytl časopisům a televizi několik rozhovorů. Měl jsem tedy naději, že  jako velký Menšíkův přítel do mé knihy přispěje dalšími, dříve nepublikovanými, vzpomínkami. Nevím proč, ale neodpověděl - dopisy na adresu došly, není ale jisté, zda je vůbec četl.

Anotace knihy: https://www.databazeknih.cz/knihy/cesti-herci-a-herecky-nejen-v-hospodach-s-vladou-mensikem-181714

"V charakteristice tragikomické postavy sedláka Vojtěcha ...
vychází Vladislav Menšík z pudu po majetku
a ze selské lakotnosti, jež neznají
mravních zábran."
Z recenze hry Mordova rokle

Vladimír Menšík a manželka Věra Šimšová

Slovy Jolany Matějkové, autorky prvního životopisu o Vladimíru Menšíkovi: "Viděno dnešníma očima: Laďa byl zábavný, ale nezodpovědný. O rodinu se moc nestaral."  Otázkou zůstává, zda se Menšík o rodinu více zajímal alespoň v začátcích, kdy se Věra přistěhovala k němu do Prahy. 

Celý článek

Vladimír Menšík v roli Řehoříka (Fráňa Šrámek: Hagenbek, 1954)

Celý článek