Vladimír Šmeral a Vladimír Menšík ve filmu Čintamani a podvodník

Film Čintamani & podvodník se skládá ze dvou povídek podle námětu Karla Čapka. V první z nich, Čintamani a ptáci, si Vladimír Menšík zahrál opravdu velmi malou, ale roztomilou roli opilce, věčně čekajícího na jistou Mařenu. V druhé povídce Příběhy sňatkového podvodníka se objevila oblíbená dvojce Vlastimil Brodský a Jiří Sovák. Dnešní povídání nebude ani tak o příbězích samotných, jako o pozadí, které natáčení obou povídek provázelo. 

Režisérem filmu byl Jiří Krejčík, známý svým cholerickým chováním a ne zrovna ohleduplnou spoluprací s pracovníky výrobních štábů i samotnými herci. Při natáčení realizaci "Čintamanů a ptáků" se mu to však nevyplatilo. V listopadu 1963, když se začaly ve Žďáru u Jičína natáčet exteriéry druhé povídky Příběhy sňatkového podvodníka, se nejprve střetl s hercem Jiřím Sovákem (hrajícího sňatkového podvodníka Vincence Plichtu), o kterém bylo známo, že pro ostré slovo také nejde daleko. S Krejčíkem se střetli v „uměleckých názorech“, ale ve skutečnosti to muselo být velmi napjaté, protože jen díky tomu, že se Sovák v konfrontaci s režisérem ovládl, „nedošlo k nejhoršímu“. Takto ho pouze přede všemi urazil, kvůli čemuž byl vedoucím tvůrčí skupiny Švábíkem později dopisem vyzván, aby se mu omluvil. Neshody byly takového rázu, že existovalo reálné nebezpečí, že Sovák film ani nedokončí. Krejčíkovo nepřístojné chování pokračovalo dál, například mladou maskérku fyzicky napadl za to, že se jedné z hereček v dešti rozmočily řasy. Kvůli jeho nepřípustným způsobům a celkovému nedobrému ovzduší v celém štábu musela být ustanovena odborová skupina (jak to bývalo u jiných filmů), která měla tyto a případné další konflikty řešit hned v zárodku a nejlépe ani nedovolit jejich eskalaci. Režisér Krejčík se na ustanovující schůzce pracovníkům štábu omluvil, označil celou věc za „nešťastnou náhodu“, přesto ho to nezachránilo, celá věc byla předána Místnímu lidovému soudu na Barrandově.

Tato aféra byla řešena i na stránkách časopisu pracovníků FSB "Záběr", z jehož článku "Všechno má svou mez" ocitujeme pár řádek:

„Není to poprvé, co se na stránkách našeho časopisu hovoří o chování režiséra J. Krejčíka … Jsou umělci, kteří tvoří svá díla klidně a je radost s nimi spolupracovat, mezi ty, bohužel, režisér J. Krejčík nepatří. Není téměř jediného filmu, aby nedošlo k nějaké roztržce mezi ním a jeho spolupracovníky. Měl nejprve prudkou kontraverzi s hercem J. Sovákem a jen dík tomu, že se tento ovládl, nedošlo k nejhoršímu. Potom napadl mladou maskérku, které přičítal vinu za to, že se herečce deštěm rozmazaly nalíčené řasy. Bušil jí do zad pěstmi, až z toho děvče koktalo. Při natáčení pražského exteriéru napadl mladého slušného asistenta výpravy. Uhodil ho bateriovým magnetofonem do obličeje a naštěstí ho jen lehce zranil. Stalo se tak venku před cizími lidmi, kteří jeho chování rozhořčeně odsoudili … Ano, než pracovat za takových podmínek, je lépe oželet eventuální dobrý film tohoto režiséra.“

Povídka Čintamani a ptáci se částečně odehrává i ve vetešnictví, jehož "majitelka" Olga Scheinpflugová dostala  od podivínské hraběnky do zástavy velmi vzácný koberec. Ten se pak snaží ukrást nadšený sběratel v podání Vladimíra Šmerala. Pro bytový interiér byl využit jistý byt v domě na Smíchově, jehož majitelka (a jak uvidíme i ostatní nájemníci onoho domu) později bude hořce litovat své vstřícnosti. Při příležitosti natáčení zapůjčila filmařům záclony, která sama háčkovala. Od té doby je už ale neviděla, nehledě na to, že jí filmaři rozbili okno a oproti jejich slibu nebylo stále zaskleno. Nebohá paní se stále domáhala nápravy a i když vedoucí tvůrčí skupiny Erich Švabík zdůrazňoval, že „je to stará žena, pro kterou nepatrné hodnoty nabývají odlišných dimenzí, než jak je vidíme ze svého zorného úhlu my“, přesto se od srpna 1965 za celé čtyři měsíce ve výrobním štábu nenašel nikdo, kdo by se k této trapné situaci vyjádřil a provedl její nápravu. Švabík tedy v prosinci vedoucího výroby Františka Miliče upozornil, že pokud nebude záležitost vyřízena, při další návštěvě odvede paní „k podnikové kontrole s tím, aby dosáhla nápravy cestou zákona“. Jak vše dopadlo se z produkčních materiálů k filmu nedozvídáme.

Ale nebyly to jen záclony a rozbité okno. Jak později psali nájemníci postiženého domu odpovědné osobě, kterou byl stále František Milič, vysazené dveře z průjezdu do dvora nebyly navráceny zpět, popelnice, které se pro záběry filmu nehodily byly nahrazeny jinými, které ale popeláři odmítli vyprazdňovat, stěny chodeb a schodiště byly začerněny, v bytech zamalovány rámy oken a odtržené schránky ze zdi stále čekaly na své opětovné osazení. Postižení nájemníci končili svůj dopis hořce: „Jak víte, vyšli Vám všichni nájemníci vstříc. Nečekali jsme však, že budeme mít po natáčení nepořádek v domě a že budeme o nápravu ještě prosit.“

Článek je též publikován na blogu iDnes.