Dlouhou dobu jsem se rozhodoval napsat článek o Vladimíru Menšíkovi a jeho vztahu k dnešní době. O člověku, který nám tady opravdu chybí. Vedle toho, že o něm připravuji kompletní knižní monografii, se chci takto konkrétně zamyslet nad Menšíkem jako člověkem a jeho kouzlem, které je i třicet let po jeho smrti stále živé. Čím to? Tyto krátké řádky lze vzít jako malou přípravu na delší příspěvek.

Kouzlo Menšíka jako „lidového“ herce, jako člověka, který měl k lidem hodně blízko, vystihuje příhoda z rodných Ivančic. Tam bydlel jeden z jeho strýců, který později zdědil ohromnou vilu, ve které pak žil sám, jen se svou manželkou. Menšík společně s ostatními bratranci a sestřenicemi kolem domu často zvědavě běhali, přesto je strýc nikdy nepozval. Později, když byl Menšík již známým hercem, pozvání obdržel. Nepřišel. Strýc, kterého se to dotklo, na jeho adresu poznamenal něco v tom smyslu, že si hraje na hvězdu a přitom mu sláma čouhá z bot. Menšík odpověděl, že „„možná právě díky té slámě vím, kam patřím a jsem tím, čím jsem.“ V odpovědi je vše. Vladimír Menšík věděl odkud pochází, věděl, ke komu se má vracet a ke komu má blízko. Vždyť který z herců (ať předlistopadových nebo popřevratových) zakládal historky ze svého života tolik na vzpomínkách z dětství, na svém životě mezi všemi těmi tetičkami, strýci, bratranci a sestřenicemi?

Svou lásku k lidem prokázal i později, v době. kdy upadl v nemilost a souhrou okolností mu bylo nabídnuto jezdit po besedách s diváky. Vladimír Menšík byl k neudržení, vydržel opravdu mnoho, ale měl své zdravotní limity. Proto se se k němu později přidávali i jeho kolegové od filmu, kteří přispívali zase svými historkami a umožňovali Menšíkovi nabrat druhý dech. O pracovním vypětí hovoří jeho diáře, z nichž jeden je uložen v ivančickém muzeu, v exposici věnované Vladimíru Menšíkovi. Kolik dalších diářů uchovává jeho pozůstalost nacházející se někde v jednom z pražských domů na Letné?

Jistě si každý vzpomene, že občas od herců či jiných veřejně známých lidí slyší vzdechy nad tím, jak je někdy už obtěžuje a unavuje, když si jich lidé všímají, novináři se je snaží odchytit pro svoje noviny, časopis apod. Možná by si měli přečíst Menšíkova slova o popularitě, která jsou tolik aktuální i dnes: „Když léta usilujete, aby vás diváci aspoň zaznamenali, tak obtíže, které popularita přináší, berete jako daň za to, že se vám poštěstilo.“ Menšík ví o čem mluví, jako úspěšný divadelní herec si musel své místo na plátně vydobýt, mnohé jistě překvapí, kolika vedlejšími rolemi si musel projít, než se z něho stal uznávaný a známý herec. A posléze i známý Člověk.

Obecně lze také přemýšlet nad českým filmem a jeho protagonisty vůbec. Vladimír Menšík byl představitelem „druhé“ vlny českých herců. Mezi ty můžeme řadit všechny, kteří tvořili za éry socialismu: Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Jan Libíček, Rudolf Hrušínský a mnoho a mnoho dalších. Tyto osobnosti lze jistě srovnat také s herci, kteří působili v českém filmu za První republiky a okupace. Které ze současných herců lze měřítkem těchto dvou etap označit za osobnosti? Za někoho, kdo kolem sebe šíří onu pověstnou auru Pana herce? Vladimíru Menšíkovi a ostatním jistě pomohl jeden důležitý fakt – film v tak velké míře nepodléhal honbě za penězi na jejich tvorbu. Producentem byl stát, který jej štědře financoval. Ano, oproti dnešku byly jiné těžkosti v realizaci, filmy musely být schvalovány více či méně na základě ideologického přínosu pro diváky či jiných, pro tu dobu důležitých kritérií (paralela s americkými Oscary a jejich novými požadavky na filmy čistě náhodná?). Ale právě díky masové výrobě filmů (a to i těch veseloherních) se Menšík s ostatními populárními herci dostával mezi diváka mnohem častěji, než je tomu nyní. Stačilo to, abychom na ně i dnes vzpomínali s takovou nostalgií a respektem? Na toto nám opět odpoví a možná i více vysvětlí Vladimír Menšík: „Když se ale na jevišti, ve filmu, v televizi jen tak skotačí a navrch přidá pár nesmyslů, to je potom cancání, které nemá s humorem nic společného.”

Na závěr ještě jeden postřeh: nestačí dělat se dobrým, dobrým musím být od základu své existence. Ve prospěch Vladimíra Menšíka hovoří i ten fakt, že (slovy, myslím že Jiřiny Bohdalové) to byl přírodní úkaz, živel, který, doplňuji sám, se narodí jednou za sto let. Sto let od Menšíkova narození uplyne v rove 2029. Někdo na obzoru?

Pozn.: citáty převzaty z knihy Menšíková, Olga: Dary Vladimíra Menšíka aneb Stromeček mého veselého života, Praha 1998.

Článek uveden i na iDnes blogu.