"V charakteristice tragikomické postavy sedláka Vojtěcha ...
vychází Vladislav Menšík z pudu po majetku
a ze selské lakotnosti, jež neznají
mravních zábran."
Z recenze hry Mordova rokle

Po přerušení studia na Vyšší škole strojnické v Brně r. 1947 Vladimír Menšík krátce pracoval v Brněnských strojírnách a v r. 1949 se napodruhé dostal na JAMU, Janáčkovu akademii múzických umění. Bylo to tedy rok po slavnostním otevření školy v květnu 1948. Vedle herectví se zde vyučovala i režie, dramaturgie a divadelní věda. Prvním Divadelním studiem pro práci studentů byl sál na Gorkého ulici, u vzniku definitivního studia (sál Marta) na ul. Bayerova se pak v létě 1952, např. vedle Lubomíra Kostelky, připomíná i Vladimír Menšík, který se společně s ostatními zapojil do stavebních úprav. Roku 1953 školu úspěšně absolvuje a ještě téhož roku se stává členem Vesnického divadla.

Při procházení archivních materiálů může badatel vedle strohých dat a informací nalézt nejednu veselou zajímavost. To platí i o divadle E. F. Buriana - D 34. Vladimír Menšík zde v legendárních představeních sehrál několik rolí. Při zkoušce role Řehoříka ve hře Hagenbek (hra měla premiéru 20.9.1954) si zkoušející poznamenal do svých poznámek: 

"Menšík: Buď se naučí hlasitě smrkat nebo nedělat."

Co naplat, Vl. Menšík se musel naučit "divadelně" smrkat.

Zdroj: Památník národního písemnictví, Divadelní ústav.

Vesnické divadlo bylo zvláštní ve všech ohledech. O podmínkách, za kterých herci hráli na svých štacích jsme již psali. Další zajímavostí bylo, že představení jednou ohlášené nebylo v drtivé většině případů rušeno. Pokud by k tomu mělo dojít, z důvodu onemocnění herce, zastoupil ho herec menší role nebo nastupovala tzv. herecká záloha z Prahy. Nechme promluvit archivní prameny:

"Jakmile po premiéře vyjede soubor na vesnici, dostanou herci menších rolí úkol, nastudovat v krátké době i velké role v téže hře. Jestliže na zájezdu onemocní herec velké role, hraje za něho pak ten, kdo měl jeho roli za něho nastudovat. K těmto opatřením dochází však zřídkakdy a nikdy na újmu úrovně představení, jež je zabezpečeno i tím, že třeba i malou roli přijede narychlo zahrát náhradník z pražské herecké zálohy. Málokdy se večer nehrálo, neboť k dopravě herce do představení použili jsme i letadla."

Zdroj: Fr. Smažík: Vesnické divadlo. Kulturní služba venkovu, Praha 1953, s. 13.

O tom, jaké nadšení prožívalo vesnické obecenstvo po příjezdu Vesnického divadla a o tom, jaké to bylo zadostiučinění pro samotné herce hovoří následující popis jedné takové návštěvy:

"Představte si takovou horskou vísku, skoro na hranicích ... A teď se tam najednou objeví divadlo, opravdoví herci s opravdovými kulisami a s opravdovým nadšením. První to objeví děti ... Nosy červené, na uších beranice. Budou hrát pohádky, ozve se vítězný hlas v hloučku dětí a naráz ten opodál stojící hlouček oživne a pomáhá z autobusu nosit co se dá. A to představení byste měli vidět! Děti ani nedutají a babička na jevišti začíná pohádku. Rozhrne se další opona, a tam maňásci: princezny, Mařenky, krátce zázrak. A dětem se domů nechce.

Navečer najednou zazní do mrazivého vzduchu z amplionu místního rozhlasu úryvek z Tylovy hry 'Lesní panna'. Sousedé uvažují: Mám jít, nebo nemám jít? A nakonec to rozhodnou panimámy a děvčata ... Tatík cestou dumá, jak se pěkně vytratí a u výčepu si dá pivo ... Jenže sotva zazní gong, sedí jako přikován a ani se nehne ... Pak tleská jako když střílí z kanonu ... jaktěživ jsem takového nic neviděl."

Po představení následovala beseda herců s diváky. Tak byl zajištěn co nejefektivnější kontakt s publikem, kdy k sobě měli herci s diváky opravdu blízko a mohli probrat co se jim líbilo, nelíbilo, náměty do budoucna apod.

Zdroj: Divadelní ústav

Vladimír Menšík hrál celkem ve čtyřech hrách Vesnického divadla. První z nich byla hra Otec (Alois Jirásek), premiéru měla 2. řijna 1953. Menšík zde s úspěchem ztvárnil roli Jana, i když s poznámkou ředitele Smažíka o Menšíkově nářečí, kterého se měl do budoucna vyvarovat. Druhou roli dostal ve hře U nás v Darmochlebech (premiéra 3. října 1953), která byla napsána samotným Františkem Smažíkem (ředitelem Vesnického divadla) na námět filmu Usměvavá zem z roku 1952. Menšík zde ztvárnil roli Drvoty. Příští rok to byla nejdříve hra Hledač světla (autora Jaroslava Janovského), která měla premiéru 6. února roku 1954 (Menšík zde ztvárnil hlavní roli Vincenta van Gogha) a poslední Pevnost na severu (autora Vojtěcha Cacha, premiéra 9. května), která zachycovala situaci v mosteckém revíru z března 1932, kdy bylo propuštěno 383 horníků.

Divadelní hra Hledač světla se pro Menšíka stala vpravdě osudovou, na představení se přišel podívat sám Emil František Burian, ředitel divadla D 34...

Zdroj: Divadelní ústav

Jako první hra, kterou Vladimír Menšík ve Vesnickém divadle nastudoval, byl Jiráskův Otec. Premiéru měla 2. října 1953 a divákům se Menšíkova role Jana líbila, přetože si nebyl ještě tak jistý. Pro herce vznikaly jevištní posudky, které je neměly za úkol kritizovat, ale, "pomoci, náhradou za veřejnou kritiku ... [sledujíce] jen další prohloubení studia, další vývoj jednotlivých postav." Z jednoho z nich se například dozvídáme, že Menšík měl problémy s výslovností, kdy nenechal nikoho na pochybách, odkud pochází:

"Je to plachý, citově jemný projev, který se dobře uplatňuje zejména v intimních scénách. Je potřeba větší rozohněnosti - po určitém váhání - v konfliktech s otcem, před nímž má vrozený respekt. Také touto postavou je zapotřebí dokreslovat charakter Divíškův ostřeji než doposud. Sklonu k regionální výslovnosti je nutno se uvarovat."

Zdroj: Divadelní ústav.

Vesnické divadlo zajíždělo i do těch nejodlehlejších končin naší republiky a pro herce to bylo hodně namáhavé. Žádné vytopené šatny, žádná stálá scéna. Asi proto zde herci většinou dlouho nezůstávali. Je pochopitelné, že někteří členové měli touhu po jiném stálém angažmá, jednodušší práci a větším ocenění. Pár z nich ovšem sahalo k pomlouvačné taktice. Když se roku 1954 snažil Karel Linc, toho času člen Vesnického divadla a jeho velká opora, získat angažmá v divadle E. F. Buriana, uváděl ve své žádosti mj. i to, že: 

"ve Vesnickém divadle je však naprostá většina lidí, kteří zde končí svoji hereckou dráhu. Nechtějí a vlastně již ani nemohou pochopit moji snahu  a touhu po kráse a radosti, kterou jsem vždy prožíval z umělecky vyrovnaného představení." 

I když jsou tato slova nevděčná, přesto lze podle nich částečně poznat i to, jak na divadlo mohla část herců, i těch kmenových, pohlížet. Ne všichni byli schopni vydržet kočovný život, který divadlo dostalo do vínku při svém zrození.

Zdroj: Památník národního písemnictví

Dne 3. října 1953 měla obnovenou premiéru hra Františka Smažíka U nás v Darmochlebech (Vladimír Menšík si zahrál postavu agronoma Drvoty). Hra byla napsána na motiv scénáře filmu Usměvavá zem, který byl uveden do kin rok předtím. O filmu více v článku Českobudějovického deníku (31.5.2014).

Během studia na brněnské JAMU hrál Vladimír Menšík ve studentských představeních (např. s Lubomírem Kostelkou), zahrál si ale také ve třech představeních Národního divadla v Brně. Během sezon 1950 a 1952 ho mohli diváci vidět jako Krištofa v Donu Juanovi, v Janu Želivském si zahrál německého měšťana a v Maryše sochu Komtura. Po úspěšném absolvování JAMU v roce 1953 ho čekalo Vesnické divadlo a první větší role Jana v Jiráskově otci... Na fotografii Vladimír Menšík jako Jan v Jiráskově Otci, premiéra 2.10.1953

Dne 23. listopadu 1953 zavítalo divadlo do obce Lubné (okres Kroměříž). Takto popisuje nejmenovaný divák svůj zážitek: "Všichni jsme byli spokojeni, nejvíce na nás zapůsobila scéna Jana s Aničkou. Měli se vzít. Otce bychom přejeli vozem. Byl to špatný chlap."

Zdroj: Divadelní ústav.

František Smažík - ředitelem Vesnického
divadla v letech 1946 - 1957

Abychom si udělali představu, v jakých podmínkách herci Vesnického divadla hráli, stačí uvést úryvek ze zprávy, která vznikla o hostování divadla v Malečově (u Ústí nad Labem), kde soubor 14. října r. 1953 sehrál představení Gogolovy Ženitby (Vl. Menšík v této hře nehrál). Představení se líbilo, ale přípravy provázely neskutečné komplikace. Zpráva, která toto popisuje, hovoří za vše: 

"Hrůza! Při příjezdu jsme našli sál ve stavu, kdy byl jen těžko rozeznat od chlívku ... Připraveno bylo jen pódium na kozách a to bylo ještě v takovém stavu, že bezpečnostnímu referentu vstávaly vlasy a ruče se vzdával funkce ... s. Horký ... Sám přitáhl sudy, kterými podložil jeviště, všechno vyspravil ... celý sál uklidil, urovnal židle, utřel prach ... vysmejčil pavučiny." 

Zdroj: Divadelní ústav.