Když v polovině srpna končilo natáčení filmu Kles pro dva, byl Vladimír Menšík už u jiného filmového štábu, kde se věnoval roli tatínka Luďka Solničky v komedii Jana Valáška Naše bláznivá rodina. Tím se vrátil opět k veselohernímu žánru, u kterého už vydržel až do konce roku 1967. Specialista na dětské filmy Jan Valášek již s Vladimírem Menšíkem spolupracoval dvakrát (Zlé pondělí, Když má svátek Dominika), tentokrát na něj myslel do role hlavní, svěřil mu sice opět znovu roli tatínka, ale v mnohém větším rozsahu než tomu bylo dříve. Do jeho filmové rodiny mu dále nadělil manželku Jiřinu Jiráskovou, její matku Jiřinou Šejbalovou, Bohuše Záhorského, velkého babiččina obdivovatele a později i manžela, a jeho dvě filmové dcery, hlavní hrdinky celé komedie, ztřeštěnou dvanáctiletou Janu (Bohumila Houdková) a její starší sestru Zuzu (Jarmila Srbová), která se sice snaží být vždy nad věcí, často se ale nechá svou sestrou a jejími nápady strhnout do té míry, že se stane jejím vděčným komplicem. Nejvíce času před kamerou strávily pochopitelně obě představitelky sester Solničkových, z nichž Bohumila Houdková vede žebříček se svými 46 dny, po nich následují jejich filmoví rodiče (Menšík 37, Jirásková 36 dnů) a pomyslnou pětici zakončuje Jiřina Šejbalová se svými šestadvaceti dny. [Ukázka z knižní monografie]

Vladimír Menšík se pod režií Ivo Nováka stará v roli zahradníka Ondřeje Andrýska o svou živnost společně s manželkou Julií, Ivou Janžurovou, pro kterou to byla první příležitost zahrát si ve filmu po Menšíkově boku. Jejich všední život změní návštěva bohatého hoteliéra Vika (Ilja Prachař), který projíždí kolem jejich zahradnictví a přitom si všimne množství dětí, které jim na zahradě pomáhají. Při koupi kytice pro svou ženu Elen (Marie Drahokoupilová) se dozví, že to jsou skutečně Ondřejovy děti. Se svou manželkou se jim nedaří zplodit dítě a po vyšetření u doktora Bryži (Josef Kemr) se dozví, že je neplodný. Pojme tedy plán. Při další návštěvě se zahradníkovi se svým trápením svěří a nabídne mu obchod, za slušný finanční obnos přivede jeho paní do jiného stavu a po úspěšném porodu obdrží stejnou částku ještě jednou. Manželka Elen souhlasí a tak zbývá zpracovat ještě Julii, protože Andrýsek s Vikovou nabídkou souhlasí. Ta je samozřejmě zásadně proti, ale až do chvíle, kdy se dozví slíbenou odměnu. Následující scéna se odehrává po Vikově odchodu, když se oba manželé, potom co odehnali zvědavé děti, ukryli do skleníku. [Ukázka z dokončené knihy]

Dobří holubi se vracejí (rež. Dušan Klein, 1988)

Tragikomický příběh Dobří holubi se vracejí natočil Dušan Klein podle stejnojmenné knihy lékaře a spisovatele Ladislava Pecháčka. Oba se znali již delší dobu, z jejich společné práce vznikla v roce 1982 veleúspěšná komedie Jak svět přichází o básníky (od té doby vznikly ještě čtyři další pokračování). Dušan Klein byl postaven před nelehký úkol, z bohaté knižní předlohy vybrat takové motivy, aby zachoval kvalitu románu a zároveň našel odpovídající filmový tvar. Jeho cílem nebylo vytvořit film inspirující se televizní inscenací Tažní ptáci z roku 1984, chtěl „nahlédnout vážný společenský problém lehkou formou, ale bez nemístného zlehčování“.

Na film bylo nasmlouváno velké množství populárních a vysoce vytížených herců, protože, jak se píše ve výrobní zprávě, herecké obsazení „muselo být vysoce kvalitní a logicky zcela adekvátní vynikající látce jak autora dr. L. Pecháčka co do jeho knížky, tak režiséra D. Kleina co do literárního scénáře“. To sebou neslo jednání s několika divadelními scénami, ať už to bylo Národní divadlo (Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Bořivoj Navrátil), Divadlo na Vinohradech (Zdeněk Řehoř), Na Zábradlí (Pavel Zedníček, Jan Přeučil), Činoherní klub (Petr Čepek, Jiří Hálek, Rudolf Hrušínský ml.) nebo činohra Slovenského národního divadla, kde se urputně bojovalo o uvolnění Milana Kňažka do hlavní role Miloše Lexy

Film Bouřlivé víno z roku 1976

V květnu 1975 se Vladimír Menšík na měsíc přesunul na Jižní Moravu, aby zde pod režijním vedením Václava Vorlíčka začal ztvárňovat progresivního komunistu, předsedu Jednotného zemědělské družstva Michala Janáka. Režisér Václav Vorlíček tak následoval příkladu svých kolegů, kteří sice nepatřili k čelným oporám angažované socialistické kinematografie, museli však dostatečně prokázat, na které straně barikády stojí. Zatím se mu jako představiteli autora zábavných filmů povinné filmové projekty vyhýbaly, to ale skončilo v roce 1975, kdy společně s Milošem Macourkem museli z příkazu ředitele FSB Miloslava Fábery natočit novou adaptaci románu Svatý Michal spisovatele Jana Kozáka. Byl to nelehký úkol, všichni si ještě pamatovali první neúspěšný pokus z roku 1973, televizní inscenaci režiséra Antonína Dvořáka se Zdeňkem Buchvaldkem v hlavní roli, se kterou nebyla spokojena ani straně naklonění kritici.

Natáčení bylo náročné, dvě třetiny filmu se tvořily v exteriérech, z čehož největší část tvořily ty na Jižní Moravě v okolí Břeclavi (21. května – 22. června 1975), konkrétně v Břeclavi, Velkých Bílovicích, Kobylí, Pouzdřanech, Vrbici, menší část se pak odehrávala v Praze či jeho okolí a tři dny ve Vídni. Sem se Vladimír Menšík podíval 24. - 26. července, celkově pak jako představitel hlavní postavy na filmu strávil 34 dnů, v závěsu za ním byli představitelé emigranta Hrdličky a Kvasničky, Jiří Vala (33 dnů) a Zdeněk Kryzánek (30 dnů).

Vladimír Menšík a "vdova Putifarka" (Miriam Kantorková) ve filmu Jaroslava Macha Zlatá svatba

[Ukázka z připravované knižní monografie]

V září 1971 se na zakázku Československé televize a pod režijním vedením Jaroslava Macha začala natáčet veselohra z vesnického prostředí, jejíž ústředním motivem se staly zmatky kolem zlaté svatby babičky a dědečka Kubzových, Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, na svůj věk velice aktivních manželů. Děda Kubza se během "loučení se svobodou" stačí ztratit, babička Kubzová pak svatbu ruší, ale po humorných peripetiích nakonec samozřejmě oba zjistí, že jeden bez druhého nemůže být.

Během července a srpna bylo jednáno s jednotlivými herci o možném nasazení, z nichž například Ladislav Pešek odmítl pro nával jiné práce nebo Libuše Šafránková a Marta Vančurová (role Olgy), protože shodou okolností nastupovaly po prázdninách na nové divadelní scény a z pochopitelných důvodů musely odříct také. Byly také rozesílány technické scénáře, 14. září se konaly herecké zkoušky a 24. září přijel Vladimír Menšík z Prahy, společně s několika dalšími herci, na místo natáčení do Ostravy. Další dny se natáčelo v okolí a proto bylo již dříve zamluveno ubytování v Krnově a Opavě, v hotelech Slezský domov a Orient. Natáčet začal Vladimír Menšík v ostravské části Heřmanice dne 25. září a za dva dny nato se opět vrátil vlakem do Prahy. Po přesunutí štábu blíž k Praze pak pokračoval ve Všeradicích, kde se v říjnu natáčely scény na dvoře „u Kubzů“ a „šibřinky“ v Řeporyjích. Exteriéry zakončil v listopadu v Liteni, malé vsi na okraji Českého krasu, kde se sešel i s Jiřím Sovákem coby předsedou MNV, který po mnoha peripetiích konečně oficiální završí zlatou svatbu manželů Kubzových.

Vladimír Menšík a Radoslav Brzobohatý

Ukázka z připravované knižní monografie.

Vladimír Menšík v roli skladníka Čendy ve filmu podle vlastního námětu Klec pro dva (1968)

Jedinečný film Klec pro dva, natáčející se v roce 1967 (premiéra o rok později) podle vyprávění Vladimíra Menšíka. Na námětu se kromě něj podíleli ještě scénárista Jiří Karásek a režisér Jaroslav Mach. Na fotce  je Vladimír Menšík, jako skladník Čenda v tiskařských závodech, právě hledící do otevřeného podzemního výtahu, kterým dopravuje role papíru do výroby. Dívá se na to nebe nad sebou a v jeho obličeji se zračí vše - opuštěnost, ztráta vůle cokoliv ve svém životě změnit, odevzdanost dnům příštím. Až do doby, kdy se na onom výtahu objeví neznámá dívka... Menšík si podle svých slov hrál s námětem už delší dobu a mnohokrát u piva procházel s režisérem Machem. Tomu se příběh líbil a vzniklo toto jedinečné filmové dílo. Ve svém roce to byl úplně jiný film, první z řady, ve kterém Menšík dokázal, že je charakterním hercem, schopným přesvědčivě zahrát jakoukoliv roli. Diváci byli hodně překvapení a nový film přijali, stejně jako filmová kritika. Nutno ještě podotknout, že mu zdatně sekunduje Jaroslav Marvan v roli herce Martina, Čendova podnájemníka, a samozřejmě Consuela Morávková v roli Kristýny.

Film Vánice (zdroj: csfd.cz)

Ve dnech 27. 11. 1961 - 13. 5. 1962 se Vladimír Menšík zúčastnil natáčení filmu Vánice. Scénář ho jako lékárníka Evžena zařadil do týmu horských záchranářů, kde obětavě vykonává svou záslužnou práci. Mohl tady zase po čase uplatňovat svou schopnost tmelu kolektivu, vtipálka a glosátora, jak jeho vedlejší role často ve své objemné „Menšíkovské“ filmové monografii charakterizuje Lubomír Holčák. Když k tomu přidáme i ráznou, dominantní manželku v podání Slávky Budínové, je o zapamatovatelnost postavy postaráno. Bohužel, tento film se stal odstrašujícím příkladem, jak film vypadat nemá. Za všechny stačí ocitovat jednoho z kritiků, který by u tak špatného filmu očekával, že „když už jde o lyžaře, mělo se tu aspoň umět dobře lyžovat, a když se ukazují zimní hory, mohly aspoň ty Krkonoše vypadat krásně.“ Nedobře napsanému scénáři nepomohlo ani špatné režijní vedení Čeňka Duby, které bylo po skončení natáčení (v květnu 1962) podrobeno nezvykle tvrdé kritice i ze strany jeho spolupracovníků. Ti mu vyčítali hrubé chování, kterým postupně „jednoho po druhém různě ponížil, zastrašil, urazil.“ Pod tímto otevřeným dopisem, adresovaným mimo jiné též řediteli Filmovéfo Studia Barrandov Jiřímu Veselému, se podepsalo celkem sedmnáct pracovníků výrobního štábu. A právě tato nespokojenost jeho bývalých kolegů udělala konec za režisérskou kariérou Čeňka Duby u hraného filmu, Vánice byla jeho posledním celovečerním snímkem. Po sebekritice a žádosti o přidělení jiné pozice byl v rámci Studia převeden do funkce režiséra dabingu. Ukázka z knihy.

Celý článek

[ Celý článek ]

"Zemánek popotáhne a dopije sklenku:
'Škoda…,' řekne rezignovaně. 'Byla to taková veselá parta.'“

V roce 1960 měl premiéru psychologický film Probuzení (původní název Odsouzeni k životu). V hlavní roli Jitky se objevila začínající nadaná herečka Jana Brejchová, ve vedlejší roli vrchního číšníka se objevil Vladimír Menšík.

Odkaz na článek o filmu Přísně tajné premiéry.

Krátce o filmu Kdo chce zabít Jesii?

Roku 2005 byl v časopise Cinepur otištěn rozhovor s Václavem Vorlíčkem, kdy hlavním tématem byl film Kdo chce zabít Jesii? Vladimír Menšík zde sehrál jednu z vedlejších rolí.

"Druhý" pohled na ústředního ředitele Československé televize Jana Zelenku z pera Martina Šmída. Proč druhý? Jan Zelenka působil na tomto postu za dob normalizace (v letech 1969 - 1989) a Vladimíru Menšíkovi příliš nepřál. Právě kvůli němu prý Menšík dostával stále méně a méně tel. rolí.

O filmu Vojtěcha Jasného z roku 1958 se můžeme dočíst na stránkách 25fps od autora Jana Hrdiny.

Ve filmu Nahá pastýřka z roku 1966 se můžeme přesvědčit, jak byly přínosné Menšíkovy improvizace. Ztvárnil zde poručíka Trondu, mj. režiséra a zapáleného ochotníka, který připravuje divadelní představení Lucerny. Obraz, v němž předehrává paní hospodské její roli kněžny, není ve scénáři nijak dlouhý a je odbyt pár dialogy. Režisér filmu ale Menšíkovi povolil změny, které vedly k jeho téměř tří minutové improvizaci, a není nutné zdůraznňovat, že jen k dobru filmu (od času 7:40). Pokud si připomeneme, že Vl. Menšík začínal u divadla (kdy dosáhl velkých profesních úspěchů), je tato scéna o to více důvěryhodná a přesvědčivá. O zákulisí natáčení filmu se můžete dozvědět v Píseckém deníku.

Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Slavný a již legendární film Markéta Lazarová zná snad každý. Mnozí také vědí, že v tomto filmu hrál Vladimír Menšík potulného mnicha Bernarda, jehož postava prochází celým příběhem. Možná ale pro mnohé bude překvapením, že tato role byla původně určena někomu jinému, a to slovenskému herci Gustávu Valachovi (který je známý např. z filmu Pod Jezevčí skálou a Za trnkovým keřem). Jen díky tomu, že ho ředitelství činohry Slovenského národního divadla pro film neuvolnilo,¹⁾ mohl vedoucí výroby Josef Ouzký 2. února 1965 oslovit Vladimíra Menšíka. Ten souhlasil a první klapku měl ráno 29. března.

¹⁾ Podle nepřímých důkazů se domnívám, že to bylo kvůli hře Veľká parochňa, jejíž premiéru SND uvedlo 22. ledna 1965 a v níž Gustáv Valach ztvárnil postavu Mika. Viz Divadelný ústav Bratislava.

Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Živelný i dojemný Vladimír Menšík v nezapomenutelné roli Alexandra Dumase staršího. Třídílný seriál Československé televize z roku 1970 můžete shlédnout níže.

Na youtube jsem nalezl zajímavou ukázku z francouzského filmu Přátelé kopretiny (rok 1968). Vladimír Menšík zde dabuje postavu inspektora Papina, jehož hraje Michel Serrault. Je to ostatně jediný Menšíkův dabérský počin zahraničního filmu,¹⁾ k práci na něm ho prý přemluvila Irena Skružná, režisérka českého znění.

Zdroj: dabingforum.cz
¹⁾ Za dabing lze považovat i role Jaroslava Zemánka jako chlapce ve filmu Což takhle dát si špenát a role psa Pajdy a generála v seriálu Arabela.

Na stránkách Vojenského historické ústavu můžeme nalézt zajímavé informace k málo známým projektům, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jde jak o kvalitní díla, tak o díla bez významnější filmové kvality:

Strejda kapitán
Seriál seznamující děti a mládež s vojenským prostředím a životem u jednoho pozemního útvaru.

Kamarádi až za vlastní hrob
Hraná rekonstrukce skutečného případu. Film pranýřoval nebezpečné chování vojáků, zde na případu zatajení nehody způsobené služebním vozem pod vlivem alkoholu.

Pokušení
Krátký film, který ukazuje na nevhodné chování vojáků základní vojenské služby v souvislosti s konzumací alkoholických nápojů.

Křivé zrcadlo
Satira na téma nedostatečné kázně v oblékání vojáků základní vojenské služby a nedostatečné hygieny. Film je možné shlédnout zde.

Do stejného soudku jako film Křivé zrcadlo patří i málo známá krátká satira Pokušení, která pranýřuje nadměrnou konzumaci alkoholu vojíny základní vojenské služby. Více informací na stránkách Vojenského historického ústavu.

Vladimír Menšík se objevil v málo známé satiře z padesátých let, která měla pranýřovat nedostatky v úpravě vojínů základní vojenské služby. Krátký film byl natočen v roce 1956 režisérem Karlem Kachyňou.

Informace o filmu na stránkách Vojenského historického ústavu.

V seriálu Návštěvníci si Vladimír Menšík zahrál roli policisty, který se společně s kolegou, Jiřím Lábusem, neustále setkává s činností Návštěvníku, ať už jde o jemně přeřezaný plaňkový plot, roztočené kolotoče na městském náměstí o půlnoci, s vypuštěným rybníkem (v tom měl ale prsty Adam Bernau, který chtěl vyzkoušet tajemné deštníky, které prý měly přivolat déšť) apod. V seriálu se vyskytuje i nezbytný pomocník Návštěvníků, auto Lada Niva. To byla pro čely seriálu zapůjčeno německými koproducenty a třetí exemplář zakoupilo přímo Filmové studio Barrandov. S provozem tohoto vozidla byly ze začátku ale velké problémy. Jak tvůrci seriálu v lednu 1982 informovali Telexport (ten jako jediný mohl jednat se zahraničními partnery), pro tyto vozy nemohly dle platných československých předpisů nakupovat benzin ani za hotové, ani za benzinové poukázky. Jediná legální cesta byla nákup za tutexové poukázky.Telexport vůbec nereagoval (osobně, telefonicky). Jak v březnu téhož roku tvůrci psali, "setkali se s naprostým nezájmem tuto záležitost spolu řešit." Proto se obrátili přímo na zahraničního partnera, který jim přislíbil připsat částku 6 000 DM na tuzexový účet. Žádají tedy, aby Telexport alespoň zaslal písemný požadavek, bez kterého nemůže německý partner částku poslat, Je to důležité, "neboť vozy NIVA jsou stěžejní rekvizitou tohoto seriálu."

Ze stejného dopisu se také dozvídáme situaci tvůrců slavného seriálu, kteří zástupce Telexportu ujistili, "že mlčky řešíme nekonečnou řadu problémů výrobních i ekonomických (např, neúměrné čerpání limitů), před které nás tento seriál staví, ale není v našich silách zdolat takovou v celku okrajovou překážku, která se vymyká našim možnostem."

Zdroj: Česká televize

A do třetice opět internetový časopis 25fps a zamyšlení nad filmem Úplně vyřízený chlap.

V internetovém časopise 25fps je zajímavý článek o filmu Aliby na vodě.

V internetovém časopise 25fps je zajímavý a podrobný vhled do filmu 105% alibi. Připomeňme jen, že Vladimír Menšík si zde zahrál číšníka zvaného Kici.

Ve filmu Vojtěcha Jasného z roku 1969 vytvořil Vladimír Menšík nezapomenutelnou postavu sympatického kradáka, Jořku s pyřkem. K opravdu silným scénám patří jeho smrt. Aby se vyhnul vězení (pokolikáté už), polije si nohu kyselinou sírovou a pro jistotu ji ještě ponoří do močůvky. Pak zanese opravený zapalovač svému bývalému kantorovi,¹⁾ který ho varuje, aby si s nemocnou nohou nezahrával. Nechme promluvit samotného Vojtěcha Jasného, který scénu popsal v synopsi.

"Joska se jen zasměje: 'Mráz kopřivu nespálí' a kulhá domů. Ale je mu zle, začne blouznit. Lehne si doma, pak musí na vzduch. Nikde nikdo. Pes honí po dvorku husy. Celý dvorek je posetý bílým peřím. Joska vyjde doprostřed, chce zavolat o pomoc, ale padne tváří do země. Když se zvedne, má na ústech tři pírka. Jedno vezme vítr, když se zvedá, druhé, když se vztyčí, a třetí, když zavolá. Ale nikdo neslyší jeho volání. Joska padne tváří do země a kolem je bílé peří. Stále více bílého peří, až už není nic. Tak zemřel velký talent, technik, vynálezce a místní kradák Joska s pyřkem. Divák promine autoru, že je mu ho líto. Kdyby se narodil v jiné, lepší době, byl by z něho určitě vynálezce.  Z hospody vyhrávají křídlovky. Je krásné nedělní odpoledne."

¹⁾ Ve filmu je to pak paní učitelka.
Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Jedním z prvních filmů, ve kterých Vladimír Menšík hrál, byl legendární film Dědeček automobil. Film vznikl na námět Adolfa Branalda, režie se ujal Alfréd Radok a v hlavních rolích se zde představili tři francouzští herci. Spolupráce dopadla k oboustranné spokojenosti a premiéra se odehrála 29. března r. 1957 v pražském kině Sevastopol. V jedné malé roli si zde zahrál i Vladimír Menšík. Nebo nezahrál? Tuto domněnku vyslovil autor knihy Vladimír Menšík a jeho filmy Lubomír Holčák. Jeho názor je zajímavý a lze se k němu přiklonit. K natáčení se v Barrandovském archivu zachovaly denní zprávy, nikde se ale Menšíkovo jméno nevyskytuje. Pokud ovšem skutečně ve filmu hrál, mohl být součástí komparzu (viz. denní zprávy).

Zdroj: Barrandov a.s., archiv