Podepsána smlouva s nakladatelstvím.

Když v polovině srpna končilo natáčení filmu Kles pro dva, byl Vladimír Menšík už u jiného filmového štábu, kde se věnoval roli tatínka Luďka Solničky v komedii Jana Valáška Naše bláznivá rodina. Tím se vrátil opět k veselohernímu žánru, u kterého už vydržel až do konce roku 1967. Specialista na dětské filmy Jan Valášek již s Vladimírem Menšíkem spolupracoval dvakrát (Zlé pondělí, Když má svátek Dominika), tentokrát na něj myslel do role hlavní, svěřil mu sice opět znovu roli tatínka, ale v mnohém větším rozsahu než tomu bylo dříve. Do jeho filmové rodiny mu dále nadělil manželku Jiřinu Jiráskovou, její matku Jiřinou Šejbalovou, Bohuše Záhorského, velkého babiččina obdivovatele a později i manžela, a jeho dvě filmové dcery, hlavní hrdinky celé komedie, ztřeštěnou dvanáctiletou Janu (Bohumila Houdková) a její starší sestru Zuzu (Jarmila Srbová), která se sice snaží být vždy nad věcí, často se ale nechá svou sestrou a jejími nápady strhnout do té míry, že se stane jejím vděčným komplicem. Nejvíce času před kamerou strávily pochopitelně obě představitelky sester Solničkových, z nichž Bohumila Houdková vede žebříček se svými 46 dny, po nich následují jejich filmoví rodiče (Menšík 37, Jirásková 36 dnů) a pomyslnou pětici zakončuje Jiřina Šejbalová se svými šestadvaceti dny. [Ukázka z knižní monografie]

Vladimír Menšík se pod režií Ivo Nováka stará v roli zahradníka Ondřeje Andrýska o svou živnost společně s manželkou Julií, Ivou Janžurovou, pro kterou to byla první příležitost zahrát si ve filmu po Menšíkově boku. Jejich všední život změní návštěva bohatého hoteliéra Vika (Ilja Prachař), který projíždí kolem jejich zahradnictví a přitom si všimne množství dětí, které jim na zahradě pomáhají. Při koupi kytice pro svou ženu Elen (Marie Drahokoupilová) se dozví, že to jsou skutečně Ondřejovy děti. Se svou manželkou se jim nedaří zplodit dítě a po vyšetření u doktora Bryži (Josef Kemr) se dozví, že je neplodný. Pojme tedy plán. Při další návštěvě se zahradníkovi se svým trápením svěří a nabídne mu obchod, za slušný finanční obnos přivede jeho paní do jiného stavu a po úspěšném porodu obdrží stejnou částku ještě jednou. Manželka Elen souhlasí a tak zbývá zpracovat ještě Julii, protože Andrýsek s Vikovou nabídkou souhlasí. Ta je samozřejmě zásadně proti, ale až do chvíle, kdy se dozví slíbenou odměnu. Následující scéna se odehrává po Vikově odchodu, když se oba manželé, potom co odehnali zvědavé děti, ukryli do skleníku. [Ukázka z dokončené knihy]

Rukopis dopsán... Nyní fáze autorské korekce

Knižní monografie, kap. 18. (1988)

Dobří holubi se vracejí (rež. Dušan Klein, 1988)

Tragikomický příběh Dobří holubi se vracejí natočil Dušan Klein podle stejnojmenné knihy lékaře a spisovatele Ladislava Pecháčka. Oba se znali již delší dobu, z jejich společné práce vznikla v roce 1982 veleúspěšná komedie Jak svět přichází o básníky (od té doby vznikly ještě čtyři další pokračování). Dušan Klein byl postaven před nelehký úkol, z bohaté knižní předlohy vybrat takové motivy, aby zachoval kvalitu románu a zároveň našel odpovídající filmový tvar. Jeho cílem nebylo vytvořit film inspirující se televizní inscenací Tažní ptáci z roku 1984, chtěl „nahlédnout vážný společenský problém lehkou formou, ale bez nemístného zlehčování“.

Na film bylo nasmlouváno velké množství populárních a vysoce vytížených herců, protože, jak se píše ve výrobní zprávě, herecké obsazení „muselo být vysoce kvalitní a logicky zcela adekvátní vynikající látce jak autora dr. L. Pecháčka co do jeho knížky, tak režiséra D. Kleina co do literárního scénáře“. To sebou neslo jednání s několika divadelními scénami, ať už to bylo Národní divadlo (Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Bořivoj Navrátil), Divadlo na Vinohradech (Zdeněk Řehoř), Na Zábradlí (Pavel Zedníček, Jan Přeučil), Činoherní klub (Petr Čepek, Jiří Hálek, Rudolf Hrušínský ml.) nebo činohra Slovenského národního divadla, kde se urputně bojovalo o uvolnění Milana Kňažka do hlavní role Miloše Lexy

Knižní monografie, kap. 17. (1983 - 1987)

Knižní monografie, kap. 16. (1979 - 1982)

Film Bouřlivé víno z roku 1976

V květnu 1975 se Vladimír Menšík na měsíc přesunul na Jižní Moravu, aby zde pod režijním vedením Václava Vorlíčka začal ztvárňovat progresivního komunistu, předsedu Jednotného zemědělské družstva Michala Janáka. Režisér Václav Vorlíček tak následoval příkladu svých kolegů, kteří sice nepatřili k čelným oporám angažované socialistické kinematografie, museli však dostatečně prokázat, na které straně barikády stojí. Zatím se mu jako představiteli autora zábavných filmů povinné filmové projekty vyhýbaly, to ale skončilo v roce 1975, kdy společně s Milošem Macourkem museli z příkazu ředitele FSB Miloslava Fábery natočit novou adaptaci románu Svatý Michal spisovatele Jana Kozáka. Byl to nelehký úkol, všichni si ještě pamatovali první neúspěšný pokus z roku 1973, televizní inscenaci režiséra Antonína Dvořáka se Zdeňkem Buchvaldkem v hlavní roli, se kterou nebyla spokojena ani straně naklonění kritici.

Natáčení bylo náročné, dvě třetiny filmu se tvořily v exteriérech, z čehož největší část tvořily ty na Jižní Moravě v okolí Břeclavi (21. května – 22. června 1975), konkrétně v Břeclavi, Velkých Bílovicích, Kobylí, Pouzdřanech, Vrbici, menší část se pak odehrávala v Praze či jeho okolí a tři dny ve Vídni. Sem se Vladimír Menšík podíval 24. - 26. července, celkově pak jako představitel hlavní postavy na filmu strávil 34 dnů, v závěsu za ním byli představitelé emigranta Hrdličky a Kvasničky, Jiří Vala (33 dnů) a Zdeněk Kryzánek (30 dnů).

Vladimír Menšík a "vdova Putifarka" (Miriam Kantorková) ve filmu Jaroslava Macha Zlatá svatba

[Ukázka z připravované knižní monografie]

V září 1971 se na zakázku Československé televize a pod režijním vedením Jaroslava Macha začala natáčet veselohra z vesnického prostředí, jejíž ústředním motivem se staly zmatky kolem zlaté svatby babičky a dědečka Kubzových, Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, na svůj věk velice aktivních manželů. Děda Kubza se během "loučení se svobodou" stačí ztratit, babička Kubzová pak svatbu ruší, ale po humorných peripetiích nakonec samozřejmě oba zjistí, že jeden bez druhého nemůže být.

Během července a srpna bylo jednáno s jednotlivými herci o možném nasazení, z nichž například Ladislav Pešek odmítl pro nával jiné práce nebo Libuše Šafránková a Marta Vančurová (role Olgy), protože shodou okolností nastupovaly po prázdninách na nové divadelní scény a z pochopitelných důvodů musely odříct také. Byly také rozesílány technické scénáře, 14. září se konaly herecké zkoušky a 24. září přijel Vladimír Menšík z Prahy, společně s několika dalšími herci, na místo natáčení do Ostravy. Další dny se natáčelo v okolí a proto bylo již dříve zamluveno ubytování v Krnově a Opavě, v hotelech Slezský domov a Orient. Natáčet začal Vladimír Menšík v ostravské části Heřmanice dne 25. září a za dva dny nato se opět vrátil vlakem do Prahy. Po přesunutí štábu blíž k Praze pak pokračoval ve Všeradicích, kde se v říjnu natáčely scény na dvoře „u Kubzů“ a „šibřinky“ v Řeporyjích. Exteriéry zakončil v listopadu v Liteni, malé vsi na okraji Českého krasu, kde se sešel i s Jiřím Sovákem coby předsedou MNV, který po mnoha peripetiích konečně oficiální završí zlatou svatbu manželů Kubzových.

Knižní monografie, kap. 15. (1975 - 1978)

Jedinečná kompilace scének 3/3

Recenze na knihu Jaroslava Kříženeckého "Menšík"

Vladimír Menšík a Radoslav Brzobohatý

Ukázka z připravované knižní monografie.

Knižní monografie, kap. 14. (1970 - 1974)

Vladimír Menšík v roli skladníka Čendy ve filmu podle vlastního námětu Klec pro dva (1968)

Jedinečný film Klec pro dva, natáčející se v roce 1967 (premiéra o rok později) podle vyprávění Vladimíra Menšíka. Na námětu se kromě něj podíleli ještě scénárista Jiří Karásek a režisér Jaroslav Mach. Na fotce  je Vladimír Menšík, jako skladník Čenda v tiskařských závodech, právě hledící do otevřeného podzemního výtahu, kterým dopravuje role papíru do výroby. Dívá se na to nebe nad sebou a v jeho obličeji se zračí vše - opuštěnost, ztráta vůle cokoliv ve svém životě změnit, odevzdanost dnům příštím. Až do doby, kdy se na onom výtahu objeví neznámá dívka... Menšík si podle svých slov hrál s námětem už delší dobu a mnohokrát u piva procházel s režisérem Machem. Tomu se příběh líbil a vzniklo toto jedinečné filmové dílo. Ve svém roce to byl úplně jiný film, první z řady, ve kterém Menšík dokázal, že je charakterním hercem, schopným přesvědčivě zahrát jakoukoliv roli. Diváci byli hodně překvapení a nový film přijali, stejně jako filmová kritika. Nutno ještě podotknout, že mu zdatně sekunduje Jaroslav Marvan v roli herce Martina, Čendova podnájemníka, a samozřejmě Consuela Morávková v roli Kristýny.

Knižní monografie, kap. 13. (1967 - 1969)

Knižní monografie, kap. 12. (1966) - dle nového číslování

Tajemství Vladimíra Menšíka (starší dokument)

Film Vánice (zdroj: csfd.cz)

Ve dnech 27. 11. 1961 - 13. 5. 1962 se Vladimír Menšík zúčastnil natáčení filmu Vánice. Scénář ho jako lékárníka Evžena zařadil do týmu horských záchranářů, kde obětavě vykonává svou záslužnou práci. Mohl tady zase po čase uplatňovat svou schopnost tmelu kolektivu, vtipálka a glosátora, jak jeho vedlejší role často ve své objemné „Menšíkovské“ filmové monografii charakterizuje Lubomír Holčák. Když k tomu přidáme i ráznou, dominantní manželku v podání Slávky Budínové, je o zapamatovatelnost postavy postaráno. Bohužel, tento film se stal odstrašujícím příkladem, jak film vypadat nemá. Za všechny stačí ocitovat jednoho z kritiků, který by u tak špatného filmu očekával, že „když už jde o lyžaře, mělo se tu aspoň umět dobře lyžovat, a když se ukazují zimní hory, mohly aspoň ty Krkonoše vypadat krásně.“ Nedobře napsanému scénáři nepomohlo ani špatné režijní vedení Čeňka Duby, které bylo po skončení natáčení (v květnu 1962) podrobeno nezvykle tvrdé kritice i ze strany jeho spolupracovníků. Ti mu vyčítali hrubé chování, kterým postupně „jednoho po druhém různě ponížil, zastrašil, urazil.“ Pod tímto otevřeným dopisem, adresovaným mimo jiné též řediteli Filmovéfo Studia Barrandov Jiřímu Veselému, se podepsalo celkem sedmnáct pracovníků výrobního štábu. A právě tato nespokojenost jeho bývalých kolegů udělala konec za režisérskou kariérou Čeňka Duby u hraného filmu, Vánice byla jeho posledním celovečerním snímkem. Po sebekritice a žádosti o přidělení jiné pozice byl v rámci Studia převeden do funkce režiséra dabingu. Ukázka z knihy.

Celý článek

Vladimír Menšík a manželka Věra Šimšová

Slovy Jolany Matějkové, autorky prvního životopisu o Vladimíru Menšíkovi: "Viděno dnešníma očima: Laďa byl zábavný, ale nezodpovědný. O rodinu se moc nestaral."  Otázkou zůstává, zda se Menšík o rodinu více zajímal alespoň v začátcích, kdy se Věra přistěhovala k němu do Prahy. 

Celý článek

[ Celý článek ]

Knižní monografie, kap. 10. (1960 - 1965)

Knižní monografie, kap. 9. (1958 - 1959)

Vladimír Menšík v roli Řehoříka (Fráňa Šrámek: Hagenbek, 1954)

Celý článek

Nová kniha
 čerpá informace i z výzkumu na našem webu...
Jen první dojem: kniha se mi na první prolistování líbí, je přehledně členěná
do malých oddílů, informace dávkovány po částech a obsahuje
kvalitní fotografické přílohy.

Recenze

Díl 1., Díl 2., Díl 3., Díl 4., Díl 5.

Kniha od Lubomíra Kostelky by si zasloužila určitě větší rozsah než "pouhých" 200 stran, proložených hojně recepty na různá jídla. Ano, kniha je takto koncipována a nelze tedy nic proti tomu namítat. Když se do ní ale čtenář začte víc, může jen litovat, že Kostelka nebyl více sdílnější a nevěnoval životu Vladimíra Menšíka více vzpomínek. Nebo ještě lépe proč nenapsal knihy dvě, kuchařku a svou autibiografii. Ale i tak je to nenahraditelný příspěvek k Menšíkovu životopisu, co Vladimír Menšík ve svých autobiografických vzpomínkách opomíjí nebo přejde pár slovy, to Kostelka rozvádí do podrobností. Zmiňuje například mnohem více ze života na Janáčkově akademii múzických umění (1949 - 1953), např. podrobnosti studentských divadelních představení, "přesnídávkovou" akci, která díky nim na škole probíhala, nebo účast na největší stavbě socialismu v tehdejším Československu, která v roce 1952 probíhala nedaleko od Košic. Lubomír Kostelka zmiňuje také Menšíkův vstup do KSČ a jeho politickou činnost v rámci JAMU. Hodně místa v knize je také věnováno vyprávění různých historek, které spolu Kostelka a Menšík zažili a které od Menšíka vůbec neznáme.

Poznámka na závěr:
Rok před Kostelkovým úmrtím jsem se ho třikrát snažil oslovit, ale bezvýsledně. Dopisy jsem tenkrát směřoval na jeho adresu do středočeské obce Kamberk. Sice na tom zdravotně nebyl nejlépe, přesto v té době poskytl časopisům a televizi několik rozhovorů. Měl jsem tedy naději, že  jako velký Menšíkův přítel do mé knihy přispěje dalšími, dříve nepublikovanými, vzpomínkami. Nevím proč, ale neodpověděl - dopisy na adresu došly, není ale jisté, zda je vůbec četl.

Anotace knihy: https://www.databazeknih.cz/knihy/cesti-herci-a-herecky-nejen-v-hospodach-s-vladou-mensikem-181714

Ne tak známá vystoupení Vladimíra Menšíka

Žádost o prověření Vl. Menšíka a jeho synů v Archivu bezp. složek

Archiv bezpečnostních složek, pob. Kanice - plánováno 07/2020

Odborné posouzení lékářských záznamů Vl. Menšíka (70. léta)

 Archiv města Brna - plánováno 7/2020

 SOA Brno-venkov - plánováno 07/2020

Archiv bezpečnostních složek (ilustrační foto)

S dokumenty StB jsme se už jednou setkali - v článku "Protistátní činnost" Vladimíra Menšíka. Parlamentní listy objevily v archivu další zajímavou historickou archiválii, tentokrát o návštěvě Pavla Landovského u Vladimíra Menšíka. Ten jej však nepustil ani přes práh svého bytu... "Landovský se snažil navštívit Menšíka v jeho bytě. Když mu přišel Menšík otevřít, snažil se Landovský s ním hovořit v jeho bytě a získat u něho slyšení, jak je perzekuován současným zřízením..." (převzato z Parlamentní listy).

Celý článek zde.

Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně

Hned po osvobození sepsal profesorský sbor Vyšší strojnické průmyslovky udání na bývalého ředitele Jana Bujniaka, v němž, mimo jiné, popisují aféru v souvislosti jednoho studenta a jeho vtipu na adresu Adolfa Hitlera.

"Když v březnu 1942 v hodině němčiny profesora Ing. O. Weissera byla konversace o elektrické dráze ve městě, vyprávěl jeden z žáků anekdotu o elektrické dráze, jež zesměšnila Hitlera. Tento případ dal podnět způsobem dosud neobjasněným k suspendování ředitele Duniewicze a profesorů Ing. Josefa Hanáka a Ing. Oldřicha Weissera a k nastolení Ing. Jana Bujniaka jako pověřeného správce a Ing. Josefa Grebnera jako jeho poradce pověstným inspektorem Zárubou. Insp[ektor] Záruba při této „instalaci“ sboru ostře vytýkal jeho protiříšský postoj a to způsobem ve školství neslýchaným. Pak došlo k zatčení všech uvedených tří členů sboru a jejich internování a k zatčení a odvlečení dobrého žáka Miloše Krále, syna legionáře, který pak byl vyloučen ze všech středních škol a 9 měsíců vězněn!"

Bývalá měšťanská škola na ulici Čechyňská, Šujanovo náměstí, Brno

K dnešnímu 32. výročí úmrtí Vladimíra Menšíka jsem si připravil další krátkou ukázku z připravované knihy. Po absolvování obecné školy přestoupil Vladimír Menšík na měšťanskou školu na ul. Táborská. Otec Vladislav poté získal firemní byt ve firmě Krassl, kde již několik let pracoval, proto se rodina opět stěhovala. Jelikož to bylo v jiném školním obvodu (ul. Na Špitálkách), Vladimír Menšík po roce přestoupil na měšťanskou školu na ulici Čechyňská.

Do měšťanské školy na dnešní ulici Táborské 185 Vladislav Menšík nastoupil v září 1940. Dosud zde stojí velká budova, která ve své době sloužila jako sídlo pro chlapeckou i dívčí měšťanku a i díky přístavbě z roku 1929 dodnes působí okázalým dojmem... [Celý text]

Bombardér amerického letectva (ilustrační foto)

Při přípravě kapitoly o Vladimíru Menšíkovi a jeho životě v okupovaném Brně jsem narazil na mně dosud neznámou knihu od brněnského novináře Bedřicha Golombka Co nebude v dějepise. Až syrově zde líčí všední dny pod německou nadvládou od začátku v roce 1939 až do úplného konce války v roce 1945. Kniha vyšla jen jednou, a to hned v roce osvobození, vzpomínky jsou to tedy velmi čerstvé. Krátká ukázka o listopadovém bombardování v roce 1944, jednom z nejhorších jaké kdy Brno prodělalo:

„Bylo tehdy mlhavo, mraky byly velice nízko. Pravý listopadový den ... Utěšovali jsme se ještě v této těžké chvíli, že Brnu nebezpečí nehrozí, když je tak zataženo ... Stál jsem před dveřmi domu a poslouchal. Najednou se ozve hukot motorů nad našimi hlavami, vzápětí jsem viděl veliký bombardovací stroj jenom několik desítek metrů vysoko. Letěl nad právnickou fakultou směrem ke Špilberku. Ve vteřině jsme byli v krytu. Hukot motorů se stupňuje, zdá se jako by se třásl celý dům, je v tom cosi velice silného, má to živelnou povahu. Dům se zatřese a elektrické světlo zamžiká, dům se třese znovu, hukot motorů se vzdaluje, ale zase se přiblížil, nevíme, co jsou pumy a co motory, ten zvuk není tak strašný jako ta síla, která z něho vyvěrá. Jsme zmrazení, ztrnulí, prožíváme minuty hrůzy, nové hrůzy, neznámé, jako by škála těch všech hrůz, které jsme prožili, byla nevyčerpatelná ... Nad městem se vznášejí mraky. Zdá se nám jako by celé hořelo.“

Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně

V letech 1943-1947 Vladislav Menšík navštěvoval strojnickou průmyslovku v Brně. Za let okupace na ní vládl Jan Bujniak, nejdříve jako správce školy, posléze jako její ředitel. Za svou kolaboraci byl ihned po osvobození popraven. Jak to ve škole za Menšíkovy doby vypadalo? Na chodbách byla instalována německá výzdoba, rozvěšeny obrazy zobrazující německé krajiny či významné osobnosti, svá místa tady měla i různá německá propagační hesla. Pro obrazy českých spisovatelů, skladatelů a obecně známých postav z české historie zde nebylo už místa. Ve vestibulu konala službu stráž složená vždy ze tří žáků, kteří se měli hlásit po způsobu německých ordnerů. Pro samotné žáky existovaly od dubna a poté června 1942 přesně formulované předpisy, jak se chovat na škole i mimo ní, i když toto již stanovil výnos ministerstva školství a národní osvěty v lednu 1941. Školní nařízení se týkalo pravidel zdravení po árijském způsobu. Dle výnosu ministerstva měli studenti zdravit „mlčky, společensky obvyklým způsobem,“ po příchodu učitele do třídy „žáci ihned vstanou a mlčky očekávají další pokyny.“ Hans (Jan) Buiniak, jak si od tohoto roku začal říkat, nařízení změnil v tom smyslu, že pokud vyučující na začátku hodiny pozdraví zdviženou paží, žáci jsou povinni učinit totéž. Na chodbách platila zásada, že student zdraví učitele předepsaným úkonem jako první, při dalším zdravení téhož má dojít na pouhý úklon hlavy. Problémem bylo, že Bujniak toto chování vyžadoval i mimo školní ústav. Potkal-li tedy žák učitele na veřejnosti, bylo jeho povinností pozdravit vztyčenou pravicí, ať o to dotyčný stál nebo ne. Neuposlechnutí těchto nařízení, a to i mimo školu, mělo za následek okamžité vyloučení z ústavu. Za bezvadné naučení pozdravu byli pak odpovědní jednotliví třídní. Nařízení končilo upozorněním, že „vlažné nebo nedůstojné plnění nařízení tohoto oběžníku bude kromě jiných opatření stíháno jako ukončený sabotážní čin.“

Přidána kategorie filmových ukázek

Přidána kategorie filmových plakátů a fotosek

Rodina Menšíků v Řícmanicích - žádost o spolupráci na knize

První krátkou ukázkou z připravované knihy je úryvek z úvodní kapitoly, která se věnuje rodovým kořenům Vladimíra Menšíka. Jak jsem již uváděl v dřívějším příspěvku, první přímé doložené předky můžeme nalézt na jižní Moravě koncem 17. století, přičemž jeden z Menšíků se připomíná už z dob třicetileté války. Čtenář tak bude moci sledovat příslušníky rodu od jejich skromných začátků, kdy patřili k drobným zemědělcům, tzv. podsedkům, až po zámožné rolníky, ke kterým patřil i dědeček František (viz ukázka) a kterého jeho vnuk Vladimír hrdě nazýval čtvrtláníkem.

 Rodové kořeny - pdf ukázka

Vladislav Menšík - otec

Nevím skoro nic o Vladimírově otci Vladislavovi. Narodil se v Řícmanicích, měl za manželku Andělu Kudláčkovou z Ivančic, za mládí byl ve Francii se svými bratry u firmy Renault, později pracoval u firmy Krassl v Brně jako automechanik a v areálu firmy také s rodinou bydlel. To je zhruba vše. V lednu znovu zajedu do archivu v Rajhradě a pokusím se zjistit alespoň něco o jeho školních létech v Řícmanicích. Ale tady byla jenom dvoutřídka. Ale co pak? Je vyučený automechanik? Střední školu podle Menšíka neměl, tak kde se učil před odchodem do Francie?

SOA Brno-venkov - návštěva plánována 01/2020

"Zemánek popotáhne a dopije sklenku:
'Škoda…,' řekne rezignovaně. 'Byla to taková veselá parta.'“

O Vladimíru Menšíkovi je stále co pátrat. I když jsem si myslel, že, co se týče jeho rodiny, je vše dané. Při pátrání po rodových kořenech jsem se dozvěděl, že Menšíkovi předkové byli hodně plodní. Velkou úlohu měla v tomto regionální poloha, jak demografické výzkumy potvrdily, největší porodnost byla na jižní Moravě, naopak na severu byla podprůměrná. V hlavní rodové linii toto přerušil až Vladimírův otec Vladislav. Myslel jsem, že měl pouze dvě děti, ale asi tomu tak docela není. Jak je všeobecně známo, Vladimír měl sestru Olgu, provdanou Svozilovou. Co bylo ale pro mě překvapení je, že Alena Horáková-Fonová (Menšíkova blízká spolupracovnice a přítelkyně) se ve své knize Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka zmiňuje o dvou sestrách Vladimíra Menšíka. Zatím jsem knihu nedočetl, snad v knize budou i další informace, které by tuto druhou sestru Vladimíra Menšíka přiblížily více... Ale ten fakt, že nikde jinde se dvě sestry Vladimíra Menšíka nezmiňují je na pováženou. Jsou dvě možnosti: buď druhá sestra byla/je nebo se autorka knihy mílí. Bohužel, do matriky (ivančické, řícmanické, možná brněnské), které by vše osvětlily, se zatím nedostanu (zákon o ochraně osobních dat), požádal jsem pana Jana Menšíka (syna) o povolení, ale bez odpovědi...

Doplnění (19.12.2019): Snažím se zjistit nějaké další informace o Aleně Horákové-Fonové, ale Google zatím nepomáhá. Kromě její knihy nenalézám žádné informace, které by tuto osobu více přiblížily.

Zajímavou otázkou je začátek školní docházky Vladimíra Menšíka. Vydaná literatura a pamětníci uvádí, že Vladimír Menšík do první třídy chodil v Ivančicích, potom po přestěhování rodiny pokračoval v Brně. Na vysvědčení je ale udáváno, že do školy začal chodit až v Brně - Židenicích. Nechci tuto skutečnost zpochybňovat, ale není možné, že Vladimír Menšík do školy v Ivančicích vůbec nechodil? Nebo jen pár dnů? Na to mi možná odpoví materiál uložený ve Státním okresním archivu v Rajhradě.

Doplnění (26.11.2019): Po návštěvě archivu jsem nenašel jediný důkaz, že by Vladimír Menšík chodil alesoň načas do 1. třídy v Ivančicích. Tady byla v té době pouze jedna obecná (národní) škola a ke školnímu roku 1935/36 se uvádí pouze tři děti, které se během školního roku odstěhovaly, a Vl. Menšík mezi nimi není... V třídním katalogu o prospěchu žactva už není vůbec. Záhada? Jak jsem psal výše, na vysvědčení z 1. třídy je uvedeno, že Vladimír (Vladislav) Menšík nastoupil do 1. třídy v Brně - Židenicích a "vůbec" do školy v Brně - Židenicích.

SOA Brno-venkov - návštěva plánována 11/2019

Osloven starosta Řícmanic kvůli sběru dat o Vl. Menšíkovi

Zdá se, že jsem při svém bádání po přímých předcích Vladimíra Menšíka došel na úplný konec. Po prostudování matrik a dalších materiálů (např. lánových rejstříků, pozemkových knih apod.) jsem se dostal k roku 1629 a objevil možná prvního historicky doloženého předka Vl. Menšíka. Vzhledem k nedostatku pramenů píši možná, souvislost s přímou rodovou větví lze vysledovat pouze na základě nepřímých důkazů.

Čtení matrik je z větší části dokončeno. Mám tak bohatý materiál pro kapitolu knihy, která musí být logicky napsána jako první - přiblížení rodové větve Vladimíra Menšíka na Moravě a běžný život jejich členů, moravských podsedků, podruhů, domkářů i bohatých čtvrtláníků. Opět prozradím, že ve svém bádání jsem se bezpečně dostal až na počátek 18. století k jistému Matyáši Menšíkovi, obyvateli jedné vsi na Blanensku...

Menšíkova 11: žádost o kontakt na Petra Menšíka

Matrika OÚ Bílovice n. Svitavou - návšt. plánována 10/2019.

V současné době jsem se soustředil na předky Vladimíra Menšíka a už teď vím, že ve svých vyprávěních nepřeháněl -  tetiček a strýců opravdu nebylo málo... Prozradím, že kořeny rodové větve V. Menšíka musíme hledat dále než v Řícmanicích a mezi nejoblíbenějšími jmény byly František, Josef, Josefa či Mariana.

Uživatel Jenda našel ve svém archivu (a vložil na YouTube) zajímavý záznam přímého přenosu TV pořadu Pět přání z listopadu 1982. Sem byl pozván i Vladimír Menšík a při této příležitosti mu tehdejší rektor Janáčkovy akademie múzických umění prof. František Šolc udělil nejvyšší vyznamenání - zlatou medaili. Po předání se Vladimír Menšík rozhovořil...

Poznámka: celý rozhovor vyšel tiskem v knize (Menšíková, Olga: Dary Vladimíra Menšíka aneb stromeček mého veselého života, Praha 1998, s. 126-132).

Audio záznam z předání medaile na půdě JAMU - v jednání.

V roce 1960 měl premiéru psychologický film Probuzení (původní název Odsouzeni k životu). V hlavní roli Jitky se objevila začínající nadaná herečka Jana Brejchová, ve vedlejší roli vrchního číšníka se objevil Vladimír Menšík.

Včera jsem navštívil Moravský zemský archiv, abych prostudoval materiály vztahující se k pověřenému správci Vyšší školy strojnické v Brně Ing. Janu Bujniakovi. Ten byl na školu přijat jako výpomocný učitel, zanedlouho ale povýšil, aby se pak stal ředitelem školy. Kvůli svým pronacistickým postojům, propagování nacismu na půdě školy a celkově kolaborantství byl krátce po skončení války v Brně popraven. Materiál v archivu se vztahuje hlavně k procesu před Mimořádným lidovým soudem v Brně. Výpovědi svědků a také samotného obžalovaného nám poslouží k vykreslení doby a poměrů na škole, kterou za Bujniakovi neblahé éry navštěvoval i Vladimír Menšík. Podrobněji se osobnosti Jana Bujniaka věnuje tento příspěvek.

Navázán kontakt se správkyní archivu rodiny Svozilových.

V současné době prohlížím archivní materiály z doby první republiky, z doby základní školní docházky Vladimíra Menšíka. Ten postupně navštěvoval II. pětitřídní chlapeckou školu v Brně-Židenicích, od šesté třídy pak školu měšťanskou. Následující příspěvek popisuje dny, kdy zemřel první československý prezident T. G. Masaryk. V té době Vladimír Menšík chodil do 3. třídy.

"14. září v den úmrtí presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka po smutečním proslovu třídních učitelů byly žáci propuštěni ze školy domů. Toho dne se nevyučovalo. 17. září po 10. hod[ině] byla smuteční slavnost , žáci 3., 4. a 5. tř[ídy] vyslechli projev min[istra] školství Dr. Em[ila] Franke. Odpoledne téhož dne a v den pohřbu presidenta Osvoboditele dne 21. září bylo prázdno.

Místní školní rada uspořádala 18. září smuteční slavnost k uctění památky presidenta Osvoboditele v přednáškovém sálu Tyršovy školy. Projev učinil předseda místní školní rady Jos[ef] Paták. Slavnosti se zúčastnilo všechno židenské učitelstvo. Podobně zúčastnil se učitelský sbor tryzny na paměť pres[identa] Osvoboditele, pořádané pro všechno učitelstvo brněnských škol českých i německých od mateř[ských] škol po vysoké školy na sokolském stadionu v Brně dne 25. září 1937."

Zápis porady učitelského sboru ze dne 19.10.1937.

Tento měsíc jsem byl osloven spisovatelem Jiřím Endlerem, autorem knihy Příběhy brněnských hřbitovů (křest proběhl 20. července roku 2010 za přítomnosti mj. Miloše Štědroně a Arnošta Goldflama). Pan Endler během svého bádání nashromáždil informace i k Vladimíru Menšíkovi a rodině Svozilově, do které se přivdala jeho sestra Olga. Tyto poznatky mi nezištně poskytl a já mu za tento důležitý příspěvek pro knižní monografii děkuji. Také se dotkl velmi ochotné spolupráce ze strany synovce Vladimíra Menšíka, pana Pavla Svozila, který mu s částí knihy velmi ochotně pomáhal a byl u Svozilů brán jako kronikář rodiny.

Na fotce: hrob rodiny Svozilových a Menšíkových na ústředním hřbitově v Brně. Zdroj: osobní archiv Jiřího Endlera.

Navázán kontakt se spisovatelem Jiřím Endlerem.

U budovy základní školy v Ivančicích byla odhalena busta Vladimíra Menšíka. Stalo se tak u příležitosti jeho nedožitých 89. narozenin, socha je dílem akademického sochaře Nikose Armutidise. Sledujte záznam. Foto: denik.cz.

Dnes jsem se na chvíli sešel s paní Helenou Brabcovou, která mi laskavě zapůjčila fotografie z osobního archivu Vladimíra Brabce, svého otce. Jedná se o fotky z doby jeho působení v AUS Víta Nejedlého a divadle E. F. Buriana. Připomeňme, že to byla doba společného angažmá s Vladimírem Menšíkem, Petrem Haničincem a Karlem Lincem v letech 1954-58.

Příprava hesla "Vl. Menšík" do Čs. divadelní encyklopedie

Navázán kontakt s vlastníky archivu pana Vladimíra Brabce.

V prosinci jsem navštívil Slovenský filmový ústav (SFÚ) v Bratislavě. Cílem studia byly dokumentační složky tří slovenských filmů, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jsou to filmy Archimédov zákon, Rekviem za rytierov a Zmluva s diablom. V pěti kartonech jsem našel množství posudků na jednotlivé filmy (mj. i od Ladislava Chudíka), výrobní listy, rozpočty a literární scénáře. K jednomu z filmů se dochoval natáčecí plán. Podrobnější informace z natáčení (denní a výrobní zprávy) materiály neobsahují.

J. Menšík požádán o vyjádření ke své složce v arch. bezp. složek.

Jedné noci byl Vladimír Menšík opět na tahu po brněnských restauracích. Společně s dvěma dalšími kamarády také zavítal do jednoho hotelu na tehdejší ulici Leninova (dnes Kounicova). Začali hlasitě zpívat a vše tomu dal korunu další známý, který hned ve dvěřích pronesl pro tu dobu odvážný a nepřijatelný názor na politickou situaci. Celý příspěvek.

Vzpomínky Ctibora Matějky z Ivančic.

Archiv bezp. složek - návštěva plánována na 11/2017.

Správní arch. Armády ČR - návštěva plánována na 12/2017.

Slovenský film. ústav - návštěva plánována na 12/2017.

V archivu bezpečnostních složek se nachází dvě složky, vztahující se pravděpodobně k Vladimíru Menšíkovi a jeho synu Janovi. První pochází z činnosti Správy vyšetřování StB, druhá pak od Hlavní správy vojenské kontrarozvědky SNB. Výzkum napoví více...

Vzpomínka na Vl. Menšíka v humoristickém Tapírovi.

Po urgování: expozice Vl. Menšíka na spolupráci zájem nemá.

Toto je velmi známé a diskutované téma. Ač narozen jako Vladislav, přesto známe Vladimíra Menšíka. Jisté je, že s Vladislavem Menšíkem se můžeme naposledy setkat při odchodu z Vesnického divadla v roce 1954. Ve stejném roce se ale objevuje již Vladimír Menšík. Traduje se, že jméno si změnil na radu nového zaměstnavatele E. F. Buriana. Pravdou je, že v seznamu zaměstnanců Armádního uměleckého divadla z r. 1954 je již uveden Vladimír Menšík. Ale proč zrovna Vladimír? V roce 2014 přišla s možnou odpovědí paní Zora na genealogickém foru genealogie.taby.cz. Jak vyhledala na patřičných místech v matrikách, k záměně jmen došlo poprvé u Menšíkova otce, který je jednou uváděn jako Vladislav, podruhé (při sňatku s Andělou Kudláčkovou - Menšíkovou matkou) jak Vladimír, tak i Vladislav. To mohlo Vladimíra Menšíka inspirovat a v roce 1954 se přejmenovat. Celý příspěvek zde.

Po prostudování produkčních materiálů filmů z produkce Filmového studia Barrandov se po prázdninách chystám na Slovensko, konkrétně do Bratislavy. Ve zdejším Národním filmovém archivu Slovenského filmového ústavu jsou uloženy dokumentační složky tří filmů, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jsou to Rekviem za rytierov, Archimedov zákon (společně s Jiřím Sovákem a dalšími českými herci) a Zmluva s diablom. O výsledku budu na těchto stránkách informovat.

Zaslal jsem nabídku spolupráce s expozicí Vl. Menšíka v Ivančicích.

V minulé části jsem si postěžoval na špatnou spolupráci pamětníků Vladimíra Menšíka. V dnešním článku to vezmu z jiné strany, budou to úvahy o bádání v archivech v Česku a na Slovensku. A že těch archivů je, jmenujme Divadelní ústav, archiv na Barrandově, Národní archiv, Archiv města Brna, Památník národního písemnictví, archiv JAMU, archivy Vojenského historického ústavu v Olomouci a Trnavě, Archiv Kanceláře prezidenta republiky a některé další.

Odkaz na článek o filmu Přísně tajné premiéry.

Když jsem začínal pracovat na Vladimíru Menšíkovi, měl jsem za sebou již zkušenosti z obdobných výzkumů. Jen s tím rozdílem, že osoby, o nichž jsem psal odborné články jsou již několik staletí mrtvé (Karel starší z Žerotína, Václav Bítovský z Bítova ad. - k těmto historickým osobám existuje mnoho písemných památek, ať už jde o samotné kopiáře osobních korespondencí, zápisů z pracovních jednání, soudních líčení a dalších). Zanedlouho jsem měl poznat, že toto bude u Vladimíra Menšíka velký problém.

Převzato z časopisu Vladimír Menšík. Život, dílo, doba, č. 1, roč. 1, s. 4-5

"V charakteristice tragikomické postavy sedláka Vojtěcha ...
vychází Vladislav Menšík z pudu po majetku
a ze selské lakotnosti, jež neznají
mravních zábran."
Z recenze hry Mordova rokle

Krátce o filmu Kdo chce zabít Jesii?

Dnešním dnem vyšlo první číslo on-line časopisu o Vladimíru Menšíkovi, jehož název je stejný jako název našeho webu - Vladimír Menšík. Život, dílo, doba. Bude přinášet jednak informace, které jsou z větší části uveřejněny na našem webu, jednak krátké úvahy a zajímavosti. Úvodní číslo je věnováno především Vladimíru Menšíkovi a jeho působení ve Vesnickém divadle v letech 1953-54.

Obsah:
Úvodní slovo | Vladimír Menšík a Vesnické divadlo | Perličky z archivů | 
Úvahy badatelovy, část 1. | Událo se

Dramatické herectví Vl. Menšíka (bakalářská práce)

Na Febiofestu byla vydána pamětní medaile Vl. Menšíka.

Velký přítel Vl. Menšíka Lubomír Kostelka oslavil v březnu 90 let.

Rozhledna Vl. Menšíka oslavila v dubnu 10 let.

Jako každoročně i minulý rok se Dopravni podnik města Brna rozhodl pojmenovat nové tramvaje. Tentokrát se rozhodl oslovit jednotlivé brněnské části s tím, aby navrhly známé osobnosti. Díky brněnské městské části Brno-Černovice nyní tedy jezdí po Brně tramvaj "Vladimír Menšík".

Více zde: Nové tramvaje v Brně

V roce 2008 vznikl na ZŠ Vladimíra Menšíka v Ivančicích projekt Vladimír Menšík očima dětí. Jako reakce na žádost dětí zaslala paní Olga Menšíková vzpomínky na svého manžela a Vánoce, které spolu trávili.

Celé znění dopisu lze shlédnout na stránkách školy.

Roku 2005 byl v časopise Cinepur otištěn rozhovor s Václavem Vorlíčkem, kdy hlavním tématem byl film Kdo chce zabít Jesii? Vladimír Menšík zde sehrál jednu z vedlejších rolí.

Na sklonku roku 2016 jsem v úterý, 27. prosince, navštívil Správní archiv Armády ČR (pobočka Vojenského historického archivu) v Olomouci. Chtěl jsem prostudovat působení Vladimíra Menšíka v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Návštěva byla úspěšná, dozvěděl jsem se podrobné informace o činnosti AUS mezi listopadem 1954 a březnem 1955, tedy obdobím působení Vladimíra Menšíka. Z jiných zdrojů víme, že Vl. Menšík byl do základní vojenské služby odveden 2. října 1954, z Olomouce se pak můžeme dozvědět, že k Armádnímu uměleckému souboru (AUS) Víta Nejedlého byl  převelen 29. října, mj. společně s Vladimírem Brabcem, Petrem Haničincem a Karlem Lincem. Je potřebí ale další podrobné prostudování materiálů z Vojenského archivu, abych mohl podat plastický obraz působení Vladimíra Menšíka v tomto uměleckém vojenském uskupení.

Po ukončení angažmá ve Vesnickém divadle v roce 1954 byl Vladimír Menšík přijat za stálého člena v prestižním uměleckém souboru divadla D 34 vedeného legendárním divadelníkem E. F. Burianem. I přes zdravotní potíže, kterými Menšík trpěl od mládí (problémy s dýcháním) ho ještě čekala základní vojenská služba. Měl ale štěstí, od konce roku 1954 se stal členem Armádního uměleckého souboru (AUS) Víta Nejedlého. Zde zůstal do března 1955, kdy si ho nazpět vyžádal E. F. Burian, a tak mohl Menšík zákl. vojenskou službu odsloužit v prostředí daleko příjemnějším a hlavně činorodějším.

Příští týden navštívím archiv v Olomouci, kde bych se měl o činnosti Vladimíra Menšíka v AUS Víta Nejedlého dozvědět více. O výsledcích budu na těchto stránkách informovat.

Historie AUS

Po přerušení studia na Vyšší škole strojnické v Brně r. 1947 Vladimír Menšík krátce pracoval v Brněnských strojírnách a v r. 1949 se napodruhé dostal na JAMU, Janáčkovu akademii múzických umění. Bylo to tedy rok po slavnostním otevření školy v květnu 1948. Vedle herectví se zde vyučovala i režie, dramaturgie a divadelní věda. Prvním Divadelním studiem pro práci studentů byl sál na Gorkého ulici, u vzniku definitivního studia (sál Marta) na ul. Bayerova se pak v létě 1952, např. vedle Lubomíra Kostelky, připomíná i Vladimír Menšík, který se společně s ostatními zapojil do stavebních úprav. Roku 1953 školu úspěšně absolvuje a ještě téhož roku se stává členem Vesnického divadla.

Na působení v černovickém Sokole Vl. Menšík vzpomínal rád. Ve spolku, jehož činnost se započala v roce 1919, působil několik let. V roce 1947 s několika dalšími vedl tábor na slovenských hranicích v Pasekách (u Nedašovy Lhoty). Byl také členem souboru Adolfa Pištěláka, hrál házenou.

Dne 28. května 1988 ho jeho sestra Olga (která také Sokol navštěvovala) omlouvala z neúčasti na setkání bývalých členů - příští den Vladimír Menšík umírá.

Zdroj: Rejnuš, O., Jelínek, M., Malý, J.: 85 let tělocvičné jednoty Sokol Brno IV Černovice 1919 - 2004. Brno 2004.

Při procházení archivních materiálů může badatel vedle strohých dat a informací nalézt nejednu veselou zajímavost. To platí i o divadle E. F. Buriana - D 34. Vladimír Menšík zde v legendárních představeních sehrál několik rolí. Při zkoušce role Řehoříka ve hře Hagenbek (hra měla premiéru 20.9.1954) si zkoušející poznamenal do svých poznámek: 

"Menšík: Buď se naučí hlasitě smrkat nebo nedělat."

Co naplat, Vl. Menšík se musel naučit "divadelně" smrkat.

Zdroj: Památník národního písemnictví, Divadelní ústav.

Roku 1984 poskytl Vladimír Menšík rozhovor novinám Brněnský večerník. Přečtěme si, co řekl o svém dospívání v Brně:

"... celé mé zrání a hledání sama sebe ... je spjato s Brnem. Je to období mé neuvěřitelné aktivity a dnes nevím, jak jsem to všechno stihl. Studoval jsem (a s výjimkou JAMU špatně), učil jsem se hrát na housle a klavír a bez pedagogického vedení taky na klarinet a kytaru (zbytečně, ať už s vedením, nebo bez něj), hrál jsem v restauraci u Voráčů na Špitálce loutkové divadlo (primitivně, ale vytrvale), hrál a zpíval v trampské osadě Dravci, kopal fotbal  v židenické čafce (jako ani jednou postavený náhradník) a plaval za KVS Brno (nejpomaleji). Ale hlavně jsem doslova žil v Sokole Brno IV. Pravidelně a s fortelem jsem cvičil na nářadí a nebýt Honzy Vyskupa a asi třiceti dalších, mohl jsem být čtverkařskou jedničkou. Zároveň jsem pomáhal cvičit žáky  a jako vedoucí  s nimi jezdil na letní i zimní tábory, kromě toho jsem absolvoval  tábory v Biskupicích se souborem Ády Pištěláka - byl jsem v něm tamburášem -  a s ním jsem taky zvládl během roku řadu vystoupení a dvakrát týdně zkoušky ... Kromě toho jsem ještě stihl milovat - samozřejmě z donucení partnerek jen platonicky - několik členek čtverky, ale i tak to bylo rovněž velice vyčerpávající, hlavně duševně."

Zdroj: Brněnský večerník, 5.10.1984

V pondělí, 12. září, jsem navštívil Archiv města Brna za účelem pátrání po základní školní docházce Vladimíra Menšíka.

Ten ji začal ve školním roce 1935/36, a to v II. pětitřídní obecné škole chlapecké v Brně - Židenicích ve Staré osadě. Škola byla založena 10. 11. 1872, 29. srpna 1919 se pak rozdělila na pětitřídní školy dvě. Vladislav Menšík si to do první třídy zamířil v pondělí 2. září společně s dalšími 29 dětmi. V učebně je uvítacím proslovem přivítal třídní kantor Josef Kraus. Ten také druhého dne sezval všechny rodiče žáků I. třídy na besedu. 

Děti čekaly takové předměty jako náboženství, čtení a psaní, prvouka, počty, zpěv a tělesná výchova. Celkem toho šk. roku navštěvovalo školu 163 žáků. V prvním pololetí byl malý Vladislav klasifikován celkovým ohodnocením velmi dobrý, na konci šk. roku to byly jedničky a dvojky.

Zdroj: Archiv města Brna

Starší článek o Vladimíru Menšíkovi si můžete přečíst zde.

Část našeho výzkumu poskytujeme i pro hesla na české Wikipedii.

Vesnické divadlo bylo zvláštní ve všech ohledech. O podmínkách, za kterých herci hráli na svých štacích jsme již psali. Další zajímavostí bylo, že představení jednou ohlášené nebylo v drtivé většině případů rušeno. Pokud by k tomu mělo dojít, z důvodu onemocnění herce, zastoupil ho herec menší role nebo nastupovala tzv. herecká záloha z Prahy. Nechme promluvit archivní prameny:

"Jakmile po premiéře vyjede soubor na vesnici, dostanou herci menších rolí úkol, nastudovat v krátké době i velké role v téže hře. Jestliže na zájezdu onemocní herec velké role, hraje za něho pak ten, kdo měl jeho roli za něho nastudovat. K těmto opatřením dochází však zřídkakdy a nikdy na újmu úrovně představení, jež je zabezpečeno i tím, že třeba i malou roli přijede narychlo zahrát náhradník z pražské herecké zálohy. Málokdy se večer nehrálo, neboť k dopravě herce do představení použili jsme i letadla."

Zdroj: Fr. Smažík: Vesnické divadlo. Kulturní služba venkovu, Praha 1953, s. 13.

V pondělí 4. července jsem díky Janu Menšíkovi navštívil vojenskou centrální registraturu v Trnavě (spadající pod Vojenský archiv ČR), kde jsou uloženy osobní složky Vladimíra Menšíka. Pro můj výzkum se mi tak dostaly do rukou záznamy o základní vojenské službě, stručný průběh služby a zdravotní záznamy.

Malá zajímavost: podle zdravotních záznamů měřil Vladimír Menšík 180 cm.

V Archivu města Brna se nachází materiály k Vladimíru Menšíkovi a jeho základní školní docházce. O svém studiu budu informovat...

O tom, že Vladimír Menšík byl komik vpravdě lidový, se nelze přít. Jak on sám vnímal onu lidovost? Přečtěme si, co o tom říka:

"Jenom abychom si hned na začátku ujasnili, o čem bude řeč: vylučme z humoru vtipálkovství, 'dělání legrace' za každou cenu. To nemá s lidovostí vůbec nic společeného. Humor v umění, herectví, ale i v životě vyplývá ze zvláštního vidění světa, znamená skoro určitou životní filozofii. Jako by člověk viděl  i odvrácenou tvář věcí kolem sebe. A tím, že je dovede vtipně podat, tak je nějak nadlehčí, udělá pro daleko větší okruh lidí přijatelnější, stravitelnější. A ti, kteří umělce viděli a vyslechli, se smějí a leckdy si teprve za chvíli uvědomí, že se tu vlastně kdosi touhle formou vyslovil třeba i k velmi vážnému tématu.

Lidový humor není složitě zašifrovaný. Nikdy z něj nesmí zmizet laskavost ... Opravdu lidový umělec nikdy netouží 'předvádět se', zneužívat důvěru diváků. No, a protože na hloupost a vulgárnost máme jistě všichni stejný názor, nebudu zvlášť zdůrazňovat, že lidový humor rozhodně není humor primitivní."

Zdroj: Práce, Praha, 23.5.1978

Jan Menšík mi předal potřebná povolení ke studiu ve vojenském archivu v Trnavě, kde se nachází osobní složky Vladimíra Menšíka. Ty by měly popisovat průběh jeho základní vojenské služby. V pondělí může výzkum začít.

Ve středu 29.6.2016 jsem se opět setkal s Janem Menšíkem. Povídali jsme si o jeho tatínkovi. Dozvěděl jsem se hodně zajímavého, např. o jejich milované chalupě v Žandově a problémech, kterou způsobovala Menšíkova popularita, o Menšíkovi jako řemeslníkovi i o jeho astmatu a lécích, které někdy měly i nežádoucí účinky. Po autorizaci rozhovoru uvedu krátkou ukázku na našem webu.

Ač Vladimír Menšík na základní škole prospíval vcelku dobře, na průmyslové škole se mu nedařilo. O tom, svědčí jak klasifikační protokoly, tak také protokoly konferenční, kde jsou zápisy z pravidelných porad profesorského sboru, které se vedly čtyřikrát do roka. Z nich se tak například dozvídáme, že v květnu 1946, ve třetím ročníku, dostal Vl. Menšík za 11 neomluvených hodin 3. stupeň z chování. A mělo to být ještě zajímavější...

Zdroj: Archiv města Brna

Náš webový projekt byl přidán jako jeden ze zdrojů k Vladimíru Menšíkovi v Encyklopedii dějin města Brna.

V letech 1977 - 1979 dostal Vladimír Menšík možnost moderovat televizní silvestry. A využil ji vrchovatě. O tom všem, o zákulisí natáčení, o tom, proč zůstalo pouze u třech "Menšíkových" Silvestrů pojednává právě tato kniha, kterou vydalo nakladatelství Nemo v roce 2010.

"Druhý" pohled na ústředního ředitele Československé televize Jana Zelenku z pera Martina Šmída. Proč druhý? Jan Zelenka působil na tomto postu za dob normalizace (v letech 1969 - 1989) a Vladimíru Menšíkovi příliš nepřál. Právě kvůli němu prý Menšík dostával stále méně a méně tel. rolí.

Dne 6. září 1978 bylo Vladimíru Menšíkovi uděleno čestné občanství rodného města Ivančic. "Za přítomnosti mnoha oficiálních hostí a velkého počtu ivančických občanů" cenu předal předseda Městského národního výboru Vladimír Buchta. Přítomní

"připravili vzácnému hostu takové ovace, jakých besední dům sotva kdy zažil ... S velkým dojetím promluvil 'náš starý Vančák¹', když děkoval za tuto poctu, které si nesmírně váží!"

Bylo to ve stejném roce, kdy Menšík v květnu obdržel čestný titul národního umělce.

¹⁾ Regionální označení obyvatele města Ivančic.

Zdroj: Archiv Městského úřadu města Ivančic, kronika.

Vladimír Menšík nastoupil na střední školu ve školním roce 1943-44. Na vyšší průmyslovou školu strojnickou, jak zněl oficiální název, bylo v tomto roce přijato 182 žáků z celkem 562 uchazečů. Přijímací zkoušky byly konány ze tří předmětů, a to němčiny, češtiny a matematiky. Shodou okolností se tohoto roku přestěhoval do budovy školy Středoškolský zdravotní ústav, což si vedení školy pochvalovalo, neboť "kromě pravidelných zdravotních prohlídek našeho žactva bude napříště postaráno o první pomoc při úrazech, náhlých onemocněních apod." Útočiště mu poskytl pověřený správce školy Jan Bujniak, který jim přenechal služební ředitelský byt.

Jan Bujniak byla ostatně velmi problémová osoba, která kolaborovala s nacisty a zaváděla do školy nacistický řád. Dle zprávy profesorů ze 7. května 1945 tak např. "každou poradu zahajoval povelem 'Pozor - Vůdci zdar' ... při čemž ostře zíral do sboru, kdo jak činí." Navíc organizoval "zápujčky" studentů do Technische Nothilfe, kdy dva žáci zahynuli při náletu na Berlín. Po válce byl Jan Bujniak odsouzen a 20. června 1945 popraven.

Zdroj: Archiv města Brna

O filmu Vojtěcha Jasného z roku 1958 se můžeme dočíst na stránkách 25fps od autora Jana Hrdiny.

Není vzácností, že populární osoba (ať herec, zpěvák, politik) si stěžují na novináře, na to, jak nemají soukromí, jak je popularita obtěžuje. Vladimír Menšík se v roce 1973 na toto téma vyjádřil se sympatickou upřímností. I pro dnešek jsou ostatně jeho slova aktuální.

"Ale já si nestěžuji. Když léta usilujete, aby vás diváci aspoň zaznamenali, tak obtíže, které popularita přináší, berete jako daň za to, že se vám poštěstilo. Rozhodně jsem nebyl žádné zázračné dítě a jsem nesmírně rád, že od různých i epizodních rolí jsem se dopracoval jistého uznání diváků i pánů režisérů. Ale popularitu si člověk nesmí brát moc k srdci, to by to s ním mohlo špatně dopadnout. Být populárním neznamená vždycky být dobrým; populární může být nakonec i naprostý diletant. A nemusí být jeho vinou, že je populární."

Zdroj: Záběr. Časopis filmového diváka, roč. VI, č. 10.

Čestné tituly zasloužilý umělec se předávaly každoročně po 1. květnu. Vladimír Menšík ocenění převzal v pátek 3. května 1974 na slavnostním shromáždění ve Valdštejnském paláci v Praze.

Zdroj: Rudé právo, 4.5.1974 (Ústav pro českou literaturu AV ČR - online archiv)

Ve filmu Nahá pastýřka z roku 1966 se můžeme přesvědčit, jak byly přínosné Menšíkovy improvizace. Ztvárnil zde poručíka Trondu, mj. režiséra a zapáleného ochotníka, který připravuje divadelní představení Lucerny. Obraz, v němž předehrává paní hospodské její roli kněžny, není ve scénáři nijak dlouhý a je odbyt pár dialogy. Režisér filmu ale Menšíkovi povolil změny, které vedly k jeho téměř tří minutové improvizaci, a není nutné zdůraznňovat, že jen k dobru filmu (od času 7:40). Pokud si připomeneme, že Vl. Menšík začínal u divadla (kdy dosáhl velkých profesních úspěchů), je tato scéna o to více důvěryhodná a přesvědčivá. O zákulisí natáčení filmu se můžete dozvědět v Píseckém deníku.

Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Roku 2015 byla vydána objemná kniha Vladimír Menšík a jeho filmy od autora Lumíra Holčáka. Jak název napovídá, nalezneme zde seznam všech filmů, ve kterých Vladimír Menšík hrál. Autor přidal i televizní filmy, insenace a rozhlasové pořady. U filmu (insenace, rozhl. pořadu) je vždy stručný obsah, název Menšíkovy role a informace z dobových rozhovorů a recenzí. Tuto knihu lze chápat jako zdařilou encyklopedii, o Menšíkově životě se ve stručnosti dozvídáme na úvodních, cca 30 stranách, knihy. Účelem bylo ale podat kompletní nenáročný přehled o filmech (tel. inscenacích), což se bezpochyby povedlo. Knihu vydalo nakladatelství Montanex v Ostravě roku 2015.

Recenze na knihu zde.

O tom, jaké nadšení prožívalo vesnické obecenstvo po příjezdu Vesnického divadla a o tom, jaké to bylo zadostiučinění pro samotné herce hovoří následující popis jedné takové návštěvy:

"Představte si takovou horskou vísku, skoro na hranicích ... A teď se tam najednou objeví divadlo, opravdoví herci s opravdovými kulisami a s opravdovým nadšením. První to objeví děti ... Nosy červené, na uších beranice. Budou hrát pohádky, ozve se vítězný hlas v hloučku dětí a naráz ten opodál stojící hlouček oživne a pomáhá z autobusu nosit co se dá. A to představení byste měli vidět! Děti ani nedutají a babička na jevišti začíná pohádku. Rozhrne se další opona, a tam maňásci: princezny, Mařenky, krátce zázrak. A dětem se domů nechce.

Navečer najednou zazní do mrazivého vzduchu z amplionu místního rozhlasu úryvek z Tylovy hry 'Lesní panna'. Sousedé uvažují: Mám jít, nebo nemám jít? A nakonec to rozhodnou panimámy a děvčata ... Tatík cestou dumá, jak se pěkně vytratí a u výčepu si dá pivo ... Jenže sotva zazní gong, sedí jako přikován a ani se nehne ... Pak tleská jako když střílí z kanonu ... jaktěživ jsem takového nic neviděl."

Po představení následovala beseda herců s diváky. Tak byl zajištěn co nejefektivnější kontakt s publikem, kdy k sobě měli herci s diváky opravdu blízko a mohli probrat co se jim líbilo, nelíbilo, náměty do budoucna apod.

Zdroj: Divadelní ústav

Vladimír Menšík hrál celkem ve čtyřech hrách Vesnického divadla. První z nich byla hra Otec (Alois Jirásek), premiéru měla 2. řijna 1953. Menšík zde s úspěchem ztvárnil roli Jana, i když s poznámkou ředitele Smažíka o Menšíkově nářečí, kterého se měl do budoucna vyvarovat. Druhou roli dostal ve hře U nás v Darmochlebech (premiéra 3. října 1953), která byla napsána samotným Františkem Smažíkem (ředitelem Vesnického divadla) na námět filmu Usměvavá zem z roku 1952. Menšík zde ztvárnil roli Drvoty. Příští rok to byla nejdříve hra Hledač světla (autora Jaroslava Janovského), která měla premiéru 6. února roku 1954 (Menšík zde ztvárnil hlavní roli Vincenta van Gogha) a poslední Pevnost na severu (autora Vojtěcha Cacha, premiéra 9. května), která zachycovala situaci v mosteckém revíru z března 1932, kdy bylo propuštěno 383 horníků.

Divadelní hra Hledač světla se pro Menšíka stala vpravdě osudovou, na představení se přišel podívat sám Emil František Burian, ředitel divadla D 34...

Zdroj: Divadelní ústav

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě připravuje výstavu, na které mj. budou mít návštěvníci možnost podívat se na Menšíkův soubor her a hraček, který doplní již existující expozici světničky Vladimíra Menšíka. Ta je vybavena nábytkem a dalšími předměty z jeho chalupy v Dolní Polici u Žandova, které muzeu věnovala vdova Olga Menšíková v roce 2005.

Zdroj: Metro, Praha

Jako první hra, kterou Vladimír Menšík ve Vesnickém divadle nastudoval, byl Jiráskův Otec. Premiéru měla 2. října 1953 a divákům se Menšíkova role Jana líbila, přetože si nebyl ještě tak jistý. Pro herce vznikaly jevištní posudky, které je neměly za úkol kritizovat, ale, "pomoci, náhradou za veřejnou kritiku ... [sledujíce] jen další prohloubení studia, další vývoj jednotlivých postav." Z jednoho z nich se například dozvídáme, že Menšík měl problémy s výslovností, kdy nenechal nikoho na pochybách, odkud pochází:

"Je to plachý, citově jemný projev, který se dobře uplatňuje zejména v intimních scénách. Je potřeba větší rozohněnosti - po určitém váhání - v konfliktech s otcem, před nímž má vrozený respekt. Také touto postavou je zapotřebí dokreslovat charakter Divíškův ostřeji než doposud. Sklonu k regionální výslovnosti je nutno se uvarovat."

Zdroj: Divadelní ústav.

Slavný a již legendární film Markéta Lazarová zná snad každý. Mnozí také vědí, že v tomto filmu hrál Vladimír Menšík potulného mnicha Bernarda, jehož postava prochází celým příběhem. Možná ale pro mnohé bude překvapením, že tato role byla původně určena někomu jinému, a to slovenskému herci Gustávu Valachovi (který je známý např. z filmu Pod Jezevčí skálou a Za trnkovým keřem). Jen díky tomu, že ho ředitelství činohry Slovenského národního divadla pro film neuvolnilo,¹⁾ mohl vedoucí výroby Josef Ouzký 2. února 1965 oslovit Vladimíra Menšíka. Ten souhlasil a první klapku měl ráno 29. března.

¹⁾ Podle nepřímých důkazů se domnívám, že to bylo kvůli hře Veľká parochňa, jejíž premiéru SND uvedlo 22. ledna 1965 a v níž Gustáv Valach ztvárnil postavu Mika. Viz Divadelný ústav Bratislava.

Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Živelný i dojemný Vladimír Menšík v nezapomenutelné roli Alexandra Dumase staršího. Třídílný seriál Československé televize z roku 1970 můžete shlédnout níže.

Pokud bychom se měli zamyslet, kdo z dětí Vladimíra Menšíka zústal aktivně u filmu, byl by to právě Jan Menšík (syn z druhého manželství s Olgou), který pracuje jako asistent režie. Naposledy se tak podílel na filmu Jiřího Menzela Donšajni z roku 2013. Ale již za života svého otce se úspěšně věnoval tomuto řemeslu. Bylo tomu například u filmu Když rozvod tak rozvod (1982), kdy sám Menšík projevil přání, aby se jeho syn podílel na natáčení (jako 2. asistent režie), nebo u filmové komedie Mladé víno z roku 1986. A Jan Menšík plnil své úkoly ke spokojenosti celého štábu. To se dozvídáme z posudku na členy filmového štábu filmu Mladé víno:

"Jedná se o začínajícího pracovníka, který však plnil samostatně a s plnou mírou odpovědnosti svěřené úkoly. Jedná se o perspektivního pracovníka v oboru režie."

Je zajímavé, že dodnes Jan Menšík uniká pozornosti médií, stejně jako Menšíkova dcera z prvního manželství Vladimíra.

Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Dokument České televize z cyklu Předčasná úmrtí z roku 2001.

I přesto, že Vladimír Menšík patří k národním klenotům Československa a České republiky, nelze říci, že by se mu po smrti dostalo náležitého ocenění. Naštěstí k pár záslužným činům došlo. Uveďme si je.

Muzeum / expozice Vladimíra Menšíka
O expozici se můžete dozvědět na našich stránkách.

Ulice Vladimíra Menšíka
Nachází se v Ivančicích, viz mapa.

Ulice Menšíkova
Najdeme ji v Brně, na počest Menšíkovi vznikla 17. června roku 2014. Viz mapa a informace.

Základní škola V. Menšíka
se nachází v Ivančicích, v ulici Růžová, vznikla 1. července roku 2001. Viz zde.

Rozhledna Vladimíra Menšíka
se nachází v obci Hlína u Ivančic. Informace zde.

Pamětní deska na rodném domě v Ivančicích

Vzpomínková expozice Vladimíra Menšíka
ve Vlastivědném muzeu v České Lípě. Výstava vznikla v roce 2005 a je sestavena z části výbavy chalupy, na které rodina Menšíků často pobývala a která se nachází v Dolní Polici u Žandova (č. p. 6).

Díky uživateli jménem izlin si můžeme poslechnout poslední Menšíkovo vystoupení v nesestříhané podobě. Bylo to v pořadu Abeceda, který se vysílal přímým přenosem 27. května 1988. Za dva dny nato Vladimír Menšík umírá... Záznam je rozdělen na dvě části.

Nekrolog Vladimíra Menšíka v Československé televizi z 30. května 1988. V záznamu televizních novin od páté minuty (5:13).

Na youtube jsem nalezl zajímavou ukázku z francouzského filmu Přátelé kopretiny (rok 1968). Vladimír Menšík zde dabuje postavu inspektora Papina, jehož hraje Michel Serrault. Je to ostatně jediný Menšíkův dabérský počin zahraničního filmu,¹⁾ k práci na něm ho prý přemluvila Irena Skružná, režisérka českého znění.

Zdroj: dabingforum.cz
¹⁾ Za dabing lze považovat i role Jaroslava Zemánka jako chlapce ve filmu Což takhle dát si špenát a role psa Pajdy a generála v seriálu Arabela.

Zdroj: Rudé právo, 9.6.1988 (Ústav pro českou literaturu AV ČR - online archiv)

Na stránkách Vojenského historické ústavu můžeme nalézt zajímavé informace k málo známým projektům, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jde jak o kvalitní díla, tak o díla bez významnější filmové kvality:

Strejda kapitán
Seriál seznamující děti a mládež s vojenským prostředím a životem u jednoho pozemního útvaru.

Kamarádi až za vlastní hrob
Hraná rekonstrukce skutečného případu. Film pranýřoval nebezpečné chování vojáků, zde na případu zatajení nehody způsobené služebním vozem pod vlivem alkoholu.

Pokušení
Krátký film, který ukazuje na nevhodné chování vojáků základní vojenské služby v souvislosti s konzumací alkoholických nápojů.

Křivé zrcadlo
Satira na téma nedostatečné kázně v oblékání vojáků základní vojenské služby a nedostatečné hygieny. Film je možné shlédnout zde.

Do stejného soudku jako film Křivé zrcadlo patří i málo známá krátká satira Pokušení, která pranýřuje nadměrnou konzumaci alkoholu vojíny základní vojenské služby. Více informací na stránkách Vojenského historického ústavu.

Vladimír Menšík se objevil v málo známé satiře z padesátých let, která měla pranýřovat nedostatky v úpravě vojínů základní vojenské služby. Krátký film byl natočen v roce 1956 režisérem Karlem Kachyňou.

Informace o filmu na stránkách Vojenského historického ústavu.

Záznam pořadu z 25.4.2008.

Vesnické divadlo zajíždělo i do těch nejodlehlejších končin naší republiky a pro herce to bylo hodně namáhavé. Žádné vytopené šatny, žádná stálá scéna. Asi proto zde herci většinou dlouho nezůstávali. Je pochopitelné, že někteří členové měli touhu po jiném stálém angažmá, jednodušší práci a větším ocenění. Pár z nich ovšem sahalo k pomlouvačné taktice. Když se roku 1954 snažil Karel Linc, toho času člen Vesnického divadla a jeho velká opora, získat angažmá v divadle E. F. Buriana, uváděl ve své žádosti mj. i to, že: 

"ve Vesnickém divadle je však naprostá většina lidí, kteří zde končí svoji hereckou dráhu. Nechtějí a vlastně již ani nemohou pochopit moji snahu  a touhu po kráse a radosti, kterou jsem vždy prožíval z umělecky vyrovnaného představení." 

I když jsou tato slova nevděčná, přesto lze podle nich částečně poznat i to, jak na divadlo mohla část herců, i těch kmenových, pohlížet. Ne všichni byli schopni vydržet kočovný život, který divadlo dostalo do vínku při svém zrození.

Zdroj: Památník národního písemnictví

V seriálu Návštěvníci si Vladimír Menšík zahrál roli policisty, který se společně s kolegou, Jiřím Lábusem, neustále setkává s činností Návštěvníku, ať už jde o jemně přeřezaný plaňkový plot, roztočené kolotoče na městském náměstí o půlnoci, s vypuštěným rybníkem (v tom měl ale prsty Adam Bernau, který chtěl vyzkoušet tajemné deštníky, které prý měly přivolat déšť) apod. V seriálu se vyskytuje i nezbytný pomocník Návštěvníků, auto Lada Niva. To byla pro čely seriálu zapůjčeno německými koproducenty a třetí exemplář zakoupilo přímo Filmové studio Barrandov. S provozem tohoto vozidla byly ze začátku ale velké problémy. Jak tvůrci seriálu v lednu 1982 informovali Telexport (ten jako jediný mohl jednat se zahraničními partnery), pro tyto vozy nemohly dle platných československých předpisů nakupovat benzin ani za hotové, ani za benzinové poukázky. Jediná legální cesta byla nákup za tutexové poukázky.Telexport vůbec nereagoval (osobně, telefonicky). Jak v březnu téhož roku tvůrci psali, "setkali se s naprostým nezájmem tuto záležitost spolu řešit." Proto se obrátili přímo na zahraničního partnera, který jim přislíbil připsat částku 6 000 DM na tuzexový účet. Žádají tedy, aby Telexport alespoň zaslal písemný požadavek, bez kterého nemůže německý partner částku poslat, Je to důležité, "neboť vozy NIVA jsou stěžejní rekvizitou tohoto seriálu."

Ze stejného dopisu se také dozvídáme situaci tvůrců slavného seriálu, kteří zástupce Telexportu ujistili, "že mlčky řešíme nekonečnou řadu problémů výrobních i ekonomických (např, neúměrné čerpání limitů), před které nás tento seriál staví, ale není v našich silách zdolat takovou v celku okrajovou překážku, která se vymyká našim možnostem."

Zdroj: Česká televize

A do třetice opět internetový časopis 25fps a zamyšlení nad filmem Úplně vyřízený chlap.

V internetovém časopise 25fps je zajímavý článek o filmu Aliby na vodě.

V internetovém časopise 25fps je zajímavý a podrobný vhled do filmu 105% alibi. Připomeňme jen, že Vladimír Menšík si zde zahrál číšníka zvaného Kici.

O mém prvním setkání s Vladimírem Menšíkem jsem se dozvěděl až po létech od své maminky. Byli mi dva roky a bydlelli jsme tehdy v Brně na Engelsově ulici. Jeli jsme do parku u Janáčkova divadla a naše cesta vedla po ulici Bratislavské. A tam jsme ho potkali. Maminka si to tehdy uvědomila až po chvíli, že ten muž v bílých kalhotech a nějaké vestě, který šel proti nám na protějším chodníku byl právě ON. Potkali jsme ho blízko Úrazové nemocnice, odkud zřejmě šel. Později jsem ho ještě viděl v brněnském Klubu železničářů, kde hostoval se svým známým pořadem vyprávění. Ale první vzpomínka je pro mne zajímavější (i když mé setkání proběhlo z úrovně korby kočárku...).

Ve filmu Vojtěcha Jasného z roku 1969 vytvořil Vladimír Menšík nezapomenutelnou postavu sympatického kradáka, Jořku s pyřkem. K opravdu silným scénám patří jeho smrt. Aby se vyhnul vězení (pokolikáté už), polije si nohu kyselinou sírovou a pro jistotu ji ještě ponoří do močůvky. Pak zanese opravený zapalovač svému bývalému kantorovi,¹⁾ který ho varuje, aby si s nemocnou nohou nezahrával. Nechme promluvit samotného Vojtěcha Jasného, který scénu popsal v synopsi.

"Joska se jen zasměje: 'Mráz kopřivu nespálí' a kulhá domů. Ale je mu zle, začne blouznit. Lehne si doma, pak musí na vzduch. Nikde nikdo. Pes honí po dvorku husy. Celý dvorek je posetý bílým peřím. Joska vyjde doprostřed, chce zavolat o pomoc, ale padne tváří do země. Když se zvedne, má na ústech tři pírka. Jedno vezme vítr, když se zvedá, druhé, když se vztyčí, a třetí, když zavolá. Ale nikdo neslyší jeho volání. Joska padne tváří do země a kolem je bílé peří. Stále více bílého peří, až už není nic. Tak zemřel velký talent, technik, vynálezce a místní kradák Joska s pyřkem. Divák promine autoru, že je mu ho líto. Kdyby se narodil v jiné, lepší době, byl by z něho určitě vynálezce.  Z hospody vyhrávají křídlovky. Je krásné nedělní odpoledne."

¹⁾ Ve filmu je to pak paní učitelka.
Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Často diskutovanou otázkou je Menšíkovo narození, resp. rok. Uvádí se rok 1924 a 1929. Jak sám Vladimír Menšík několikrát uvedl, změnil si rok v občanském průkaze proto, aby šel dříve do důchodu. Jak je tato historka v jeho podání zábavná, je také pravdivá. Otázkou je, zda byl Menšík sám falzifikátorem, tedy, zda si rok přepsal sám, nebo k uvedení chybného data došlo jinak.

Pravdou je, že chybné datum narození můžeme nalézt v několika oficiálních dokumentech, To se týká dokonce i tak závažných spisových materiálů, jako je dokumentace, která vzniklá k jeho jmenování zasloužilým a národním umělcem. V obou je uvedeno chybné datum narození 9.10.1924. Vladimíru Menšíkovi se povedl vtip i ze záhrobí - v oficiálním smutečním oznámení se uvádí "že dne 29. května 1988 zemřel ve věku 63 let (sic!) národní umělec Vladimír Menšík."

Zdroj: Národní archiv.

Dne 3. října 1953 měla obnovenou premiéru hra Františka Smažíka U nás v Darmochlebech (Vladimír Menšík si zahrál postavu agronoma Drvoty). Hra byla napsána na motiv scénáře filmu Usměvavá zem, který byl uveden do kin rok předtím. O filmu více v článku Českobudějovického deníku (31.5.2014).

Vladimír Menšík zemřel 29. května 1988. Státní pohřeb mu byl uspořádán za necelé dva týdny, 8. června, v Domě umělců. Jeho zpopelněné tělo bylo uloženo do hrobu na Olšanských hřbitovech, pár kroků od hlavního vchodu.

Vraťme se ještě do června 1988. Tehdy bylo nutné například "zajištění obvyklých dopravních opatření, veřejného pořádku a bezpečnostních opatření v souvislosti se státním pohřbem národního umělce Vladimíra Menšíka" před místem konání smutečního obřadu. O to 2. června žádal ředitel II. odboru Ministerstva kultury ČSR Jan Kohout náčelníka správy SNB hl. m. Prahy Bohumila Cardu.

Oficiální zpráva ČTK (ze dne 8.6.1988):

Poslední rozloučení s národním umělcem V. Menšíkem. Naše kulturní veřejnost se 8. června ve smutečně vyzdobené Dvořákově síni Domu umělců v Praze naposledy rozloučila s národním umělcem Vladimírem Menšíkem, který zemřel 29. května ve věku 63 let (sic!). U katafalku s rakví zahalenou čs. státní vlajkou stáli čestnou stráž nejbližší přátelé V. Menšíka, herci, režiséři a další tvůrčí pracovníci kinematografie. S V. Menšíkem se do Domu umělců přišly rozloučit stovky Pražanů.

K otázce Menšíkova věku se ještě vrátíme.

Zdroj: Národní archiv.

Obecně o Vladimíru Menšíkovi:

Wikipedie
Česko-slovenské filmové databáze
Filmová databáze
Encyklopedie dějin města Brna

Stálá expozice Vladimíra Menšíka byla otevřena v Ivančicích 9. října 1999 a můžeme ji najít na Staré radnici. Ve dvou místnostech se návštěvník může setkat s Menšíkovými osobními věcmi, rodinnými fotografiemi, fotografiemi z filmů. Po celou dobu prohlídky nás obklopuje vyprávění Vladimíra Menšíka. Jen škoda, že takto významému herci a člověku není věnováno samostatné muzeum (expozice je součástí Pamítníku Alfonse Muchy). V muzeu se byla podívat a krátkou reportáž připravila Hana Ondryášová (Český rozhlas, 15.3.2014).

Adresa expozice: Palackého nám. 9, 664 91  Ivančice. 
Další informace: Exozice Vladimíra Menšíka, kontakty.

V roce 2014 byla obhájena bakalářská práce Tomáše Bojdy: Dramatické herectví Vladimíra Menšíka. Na pěti titulech (filmových a televizních) se autor pokusil rozebrat způsoby Menšíkovy umělecké práce.

Jedním z prvních filmů, ve kterých Vladimír Menšík hrál, byl legendární film Dědeček automobil. Film vznikl na námět Adolfa Branalda, režie se ujal Alfréd Radok a v hlavních rolích se zde představili tři francouzští herci. Spolupráce dopadla k oboustranné spokojenosti a premiéra se odehrála 29. března r. 1957 v pražském kině Sevastopol. V jedné malé roli si zde zahrál i Vladimír Menšík. Nebo nezahrál? Tuto domněnku vyslovil autor knihy Vladimír Menšík a jeho filmy Lubomír Holčák. Jeho názor je zajímavý a lze se k němu přiklonit. K natáčení se v Barrandovském archivu zachovaly denní zprávy, nikde se ale Menšíkovo jméno nevyskytuje. Pokud ovšem skutečně ve filmu hrál, mohl být součástí komparzu (viz. denní zprávy).

Zdroj: Barrandov a.s., archiv

Během studia na brněnské JAMU hrál Vladimír Menšík ve studentských představeních (např. s Lubomírem Kostelkou), zahrál si ale také ve třech představeních Národního divadla v Brně. Během sezon 1950 a 1952 ho mohli diváci vidět jako Krištofa v Donu Juanovi, v Janu Želivském si zahrál německého měšťana a v Maryše sochu Komtura. Po úspěšném absolvování JAMU v roce 1953 ho čekalo Vesnické divadlo a první větší role Jana v Jiráskově otci... Na fotografii Vladimír Menšík jako Jan v Jiráskově Otci, premiéra 2.10.1953

Dne 23. listopadu 1953 zavítalo divadlo do obce Lubné (okres Kroměříž). Takto popisuje nejmenovaný divák svůj zážitek: "Všichni jsme byli spokojeni, nejvíce na nás zapůsobila scéna Jana s Aničkou. Měli se vzít. Otce bychom přejeli vozem. Byl to špatný chlap."

Zdroj: Divadelní ústav.

František Smažík - ředitelem Vesnického
divadla v letech 1946 - 1957

Abychom si udělali představu, v jakých podmínkách herci Vesnického divadla hráli, stačí uvést úryvek ze zprávy, která vznikla o hostování divadla v Malečově (u Ústí nad Labem), kde soubor 14. října r. 1953 sehrál představení Gogolovy Ženitby (Vl. Menšík v této hře nehrál). Představení se líbilo, ale přípravy provázely neskutečné komplikace. Zpráva, která toto popisuje, hovoří za vše: 

"Hrůza! Při příjezdu jsme našli sál ve stavu, kdy byl jen těžko rozeznat od chlívku ... Připraveno bylo jen pódium na kozách a to bylo ještě v takovém stavu, že bezpečnostnímu referentu vstávaly vlasy a ruče se vzdával funkce ... s. Horký ... Sám přitáhl sudy, kterými podložil jeviště, všechno vyspravil ... celý sál uklidil, urovnal židle, utřel prach ... vysmejčil pavučiny." 

Zdroj: Divadelní ústav.

Vladimír Menšík, jehož nedožité devadesátiny si zanedlouho připomeneme, patří do té kategorie herců, kteří na nás promlouvají svou lidskostí. Nestačí, aby byl člověk skvělý herec, měl by být také osobností. A tou Menšík bezpochyby je. Navíc ho nelze zaškatulkovat do jednoho typu role. Jako příklad může sloužit seriál československé televize o Alexandru Dumasi starším. Zde vidíme Dumase jako rozšafného rozverného mladíka, který přijel dobývat Paříž a na konci jako zlomeného člověka / spisovatele, který si nepamatuje na většinu děl, která napsal. A Vladimíru Menšíkovi věříme oboje. To je jen malý příklad za všechny.

Na tomto místě budou krátká zamyšlení nad Menšíkovým životem, jeho profesní kariérou (filmovou i divadelní) a i nad dobou, ve které žil. Pozornosti neujde ani to, co bylo o Menšíkovi napsáno nebo to, co se chystá.

Součástí příspěvků budou i originální informace z archívů, které většinou nebyly nikde zveřejněny. Dozvíme se tak např. o Menšíkovi jako studentovi Vyšší průmyslové školy v Brně, o úspěšném divadelním herci, o zákulisí natáčení filmů atd.