Zdá se, že jsem při svém bádání po přímých předcích Vladimíra Menšíka došel na úplný konec. Po prostudování matrik a dalších materiálů (např. lánových rejstříků, pozemkových knih apod.) jsem se dostal k roku 1629 a objevil možná prvního historicky doloženého předka Vl. Menšíka. Vzhledem k nedostatku pramenů píši možná, souvislost s přímou rodovou větví lze vysledovat pouze na základě nepřímých důkazů.

Čtení matrik je z větší části dokončeno. Mám tak bohatý materiál pro kapitolu knihy, která musí být logicky napsána jako první - přiblížení rodové větve Vladimíra Menšíka na Moravě a běžný život jejich členů, moravských podsedků, podruhů, domkářů i bohatých čtvrtláníků. Opět prozradím, že ve svém bádání jsem se bezpečně dostal až na počátek 18. století k jistému Matyáši Menšíkovi, obyvateli jedné vsi na Blanensku...

V současné době jsem se soustředil na předky Vladimíra Menšíka a už teď vím, že ve svých vyprávěních nepřeháněl -  tetiček a strýců opravdu nebylo málo... Prozradím, že kořeny rodové větve V. Menšíka musíme hledat dále než v Řícmanicích a mezi nejoblíbenějšími jmény byly František, Josef, Josefa či Mariana.

Uživatel Jenda našel ve svém archivu (a vložil na YouTube) zajímavý záznam přímého přenosu TV pořadu Pět přání z roku 1987. Sem byl pozván i Vladimír Menšík a při této příležitosti mu tehdejší rektor Janáčkovy akademie múzických umění prof. František Šolc udělil nejvyšší vyznamenání - zlatou medaili. Po předání se Vladimír Menšík rozhovořil...

V roce 1960 měl premiéru psychologický film Probuzení (původní název Odsouzeni k životu). V hlavní roli Jitky se objevila začínající nadaná herečka Jana Brejchová, ve vedlejší roli vrchního číšníka se objevil Vladimír Menšík.

Včera jsem navštívil Moravský zemský archiv, abych prostudoval materiály vztahující se k pověřenému správci Vyšší školy strojnické v Brně Ing. Janu Bujniakovi. Ten byl na školu přijat jako výpomocný učitel, zanedlouho ale povýšil, aby se pak stal ředitelem školy. Kvůli svým pronacistickým postojům, propagování nacismu na půdě školy a celkově kolaborantství byl krátce po skončení války v Brně popraven. Materiál v archivu se vztahuje hlavně k procesu před Mimořádným lidovým soudem v Brně. Výpovědi svědků a také samotného obžalovaného nám poslouží k vykreslení doby a poměrů na škole, kterou za Bujniakovi neblahé éry navštěvoval i Vladimír Menšík. Podrobněji se osobnosti Jana Bujniaka věnuje tento příspěvek.

V současné době prohlížím archivní materiály z doby první republiky, z doby základní školní docházky Vladimíra Menšíka. Ten postupně navštěvoval II. pětitřídní chlapeckou školu v Brně-Židenicích, od šesté třídy pak školu měšťanskou. Následující příspěvek popisuje dny, kdy zemřel první československý prezident T. G. Masaryk. V té době Vladimír Menšík chodil do 3. třídy.

"14. září v den úmrtí presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka po smutečním proslovu třídních učitelů byly žáci propuštěni ze školy domů. Toho dne se nevyučovalo. 17. září po 10. hod[ině] byla smuteční slavnost , žáci 3., 4. a 5. tř[ídy] vyslechli projev min[istra] školství Dr. Em[ila] Franke. Odpoledne téhož dne a v den pohřbu presidenta Osvoboditele dne 21. září bylo prázdno.

Místní školní rada uspořádala 18. září smuteční slavnost k uctění památky presidenta Osvoboditele v přednáškovém sálu Tyršovy školy. Projev učinil předseda místní školní rady Jos[ef] Paták. Slavnosti se zúčastnilo všechno židenské učitelstvo. Podobně zúčastnil se učitelský sbor tryzny na paměť pres[identa] Osvoboditele, pořádané pro všechno učitelstvo brněnských škol českých i německých od mateř[ských] škol po vysoké školy na sokolském stadionu v Brně dne 25. září 1937."

Zápis porady učitelského sboru ze dne 19.10.1937.

Tento měsíc jsem byl osloven spisovatelem Jiřím Endlerem, autorem knihy Příběhy brněnských hřbitovů (křest proběhl 20. července roku 2010 za přítomnosti mj. Miloše Štědroně a Arnošta Goldflama). Pan Endler během svého bádání nashromáždil informace i k Vladimíru Menšíkovi a rodině Svozilově, do které se přivdala jeho sestra Olga. Tyto poznatky mi nezištně poskytl a já mu za tento důležitý příspěvek pro knižní monografii děkuji. Také se dotkl velmi ochotné spolupráce ze strany synovce Vladimíra Menšíka, pana Pavla Svozila, který mu s částí knihy velmi ochotně pomáhal a byl u Svozilů brán jako kronikář rodiny.

Na fotce: hrob rodiny Svozilových a Menšíkových na ústředním hřbitově v Brně. Zdroj: osobní archiv Jiřího Endlera.

U budovy základní školy v Ivančicích byla odhalena busta Vladimíra Menšíka. Stalo se tak u příležitosti jeho nedožitých 89. narozenin, socha je dílem akademického sochaře Nikose Armutidise. Sledujte záznam. Foto: denik.cz.

Dnes jsem se na chvíli sešel s paní Helenou Brabcovou, která mi laskavě zapůjčila fotografie z osobního archivu Vladimíra Brabce, svého otce. Jedná se o fotky z doby jeho působení v AUS Víta Nejedlého a divadle E. F. Buriana. Připomeňme, že to byla doba společného angažmá s Vladimírem Menšíkem, Petrem Haničincem a Karlem Lincem v letech 1954-58.

V prosinci jsem navštívil Slovenský filmový ústav (SFÚ) v Bratislavě. Cílem studia byly dokumentační složky tří slovenských filmů, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jsou to filmy Archimédov zákon, Rekviem za rytierov a Zmluva s diablom. V pěti kartonech jsem našel množství posudků na jednotlivé filmy (mj. i od Ladislava Chudíka), výrobní listy, rozpočty a literární scénáře. K jednomu z filmů se dochoval natáčecí plán. Podrobnější informace z natáčení (denní a výrobní zprávy) materiály neobsahují.

Jedné noci byl Vladimír Menšík opět na tahu po brněnských restauracích. Společně s dvěma dalšími kamarády také zavítal do jednoho hotelu na tehdejší ulici Leninova (dnes Kounicova). Začali hlasitě zpívat a vše tomu dal korunu další známý, který hned ve dvěřích pronesl pro tu dobu odvážný a nepřijatelný názor na politickou situaci. Celý příspěvek.

V archivu bezpečnostních složek se nachází dvě složky, vztahující se pravděpodobně k Vladimíru Menšíkovi a jeho synu Janovi. První pochází z činnosti Správy vyšetřování StB, druhá pak od Hlavní správy vojenské kontrarozvědky SNB. Výzkum napoví více...

Toto je velmi známé a diskutované téma. Ač narozen jako Vladislav, přesto známe Vladimíra Menšíka. Jisté je, že s Vladislavem Menšíkem se můžeme naposledy setkat při odchodu z Vesnického divadla v roce 1954. Ve stejném roce se ale objevuje již Vladimír Menšík. Traduje se, že jméno si změnil na radu nového zaměstnavatele E. F. Buriana. Pravdou je, že v seznamu zaměstnanců Armádního uměleckého divadla z r. 1954 je již uveden Vladimír Menšík. Ale proč zrovna Vladimír? V roce 2014 přišla s možnou odpovědí paní Zora na genealogickém foru genealogie.taby.cz. Jak vyhledala na patřičných místech v matrikách, k záměně jmen došlo poprvé u Menšíkova otce, který je jednou uváděn jako Vladislav, podruhé (při sňatku s Andělou Kudláčkovou - Menšíkovou matkou) jak Vladimír, tak i Vladislav. To mohlo Vladimíra Menšíka inspirovat a v roce 1954 se přejmenovat. Celý příspěvek zde.

Po prostudování produkčních materiálů filmů z produkce Filmového studia Barrandov se po prázdninách chystám na Slovensko, konkrétně do Bratislavy. Ve zdejším Národním filmovém archivu Slovenského filmového ústavu jsou uloženy dokumentační složky tří filmů, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jsou to Rekviem za rytierov, Archimedov zákon (společně s Jiřím Sovákem a dalšími českými herci) a Zmluva s diablom. O výsledku budu na těchto stránkách informovat.

V minulé části jsem si postěžoval na špatnou spolupráci pamětníků Vladimíra Menšíka. V dnešním článku to vezmu z jiné strany, budou to úvahy o bádání v archivech v Česku a na Slovensku. A že těch archivů je, jmenujme Divadelní ústav, archiv na Barrandově, Národní archiv, Archiv města Brna, Památník národního písemnictví, archiv JAMU, archivy Vojenského historického ústavu v Olomouci a Trnavě, Archiv Kanceláře prezidenta republiky a některé další.

Když jsem začínal pracovat na Vladimíru Menšíkovi, měl jsem za sebou již zkušenosti z obdobných výzkumů. Jen s tím rozdílem, že osoby, o nichž jsem psal odborné články jsou již několik staletí mrtvé (Karel starší z Žerotína, Václav Bítovský z Bítova ad. - k těmto historickým osobám existuje mnoho písemných památek, ať už jde o samotné kopiáře osobních korespondencí, zápisů z pracovních jednání, soudních líčení a dalších). Zanedlouho jsem měl poznat, že toto bude u Vladimíra Menšíka velký problém.

Převzato z časopisu Vladimír Menšík. Život, dílo, doba, č. 1, roč. 1, s. 4-5

Po neslavném ukončení střední školy strojnické v lednu roku 1948 se Vladimír Menšík na pár měsíců nechal zaměstnat v Brně u Spojených brněnských sléváren a strojíren jako konstruktér. Ale neměl tady zůstat nadlouho. Usiloval o přijetí na tehdy novou vysokou školu, Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU), která zahájila svou činnost v květnu roku 1948. Divadelní fakulta začínala se čtyřmi obory, a to oborem divadelního herectví, režie, dramaturgie a divadelní vědy.

"V charakteristice tragikomické postavy sedláka Vojtěcha ... vychází Vladislav Menšík
z pudu po majetku a ze selské lakotnosti, jež neznají mravních zábran."
Z recenze hry Mordova rokle

Dnešním dnem vyšlo první číslo on-line časopisu o Vladimíru Menšíkovi, jehož název je stejný jako název našeho webu - Vladimír Menšík. Život, dílo, doba. Bude přinášet jednak informace, které jsou z větší části uveřejněny na našem webu, jednak krátké úvahy a zajímavosti. Úvodní číslo je věnováno především Vladimíru Menšíkovi a jeho působení ve Vesnickém divadle v letech 1953-54.

Obsah:
Úvodní slovo | Vladimír Menšík a Vesnické divadlo | Perličky z archivů | 
Úvahy badatelovy, část 1. | Událo se