Výzkum
Vladmir Menšík - opět z archivu StB
|
|
13. června 2020 | David Liška| Výzkum
|
 Archiv bezpečnostních složek (ilustrační foto) |
S dokumenty StB jsme se už jednou setkali - v článku "Protistátní činnost" Vladimíra Menšíka. Parlamentní listy objevily v archivu další zajímavou historickou archiválii, tentokrát o návštěvě Pavla Landovského u Vladimíra Menšíka. Ten jej však nepustil ani přes práh svého bytu... "Landovský se snažil navštívit Menšíka v jeho bytě. Když mu přišel Menšík otevřít, snažil se Landovský s ním hovořit v jeho bytě a získat u něho slyšení, jak je perzekuován současným zřízením..." (převzato z Parlamentní listy).
Celý článek zde.
|
Ještě jednou k Janu Bujniakovi - řediteli Vyšší průmyslové školy strojní v Brně
|
|
11. června 2020 | David Liška| Výzkum
|
 Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně |
Hned po osvobození sepsal profesorský sbor Vyšší strojnické průmyslovky udání na bývalého ředitele Jana Bujniaka, v němž, mimo jiné, popisují aféru v souvislosti jednoho studenta a jeho vtipu na adresu Adolfa Hitlera.
"Když v březnu 1942 v hodině němčiny profesora Ing. O. Weissera byla konversace o elektrické dráze ve městě, vyprávěl jeden z žáků anekdotu o elektrické dráze, jež zesměšnila Hitlera. Tento případ dal podnět způsobem dosud neobjasněným k suspendování ředitele Duniewicze a profesorů Ing. Josefa Hanáka a Ing. Oldřicha Weissera a k nastolení Ing. Jana Bujniaka jako pověřeného správce a Ing. Josefa Grebnera jako jeho poradce pověstným inspektorem Zárubou. Insp[ektor] Záruba při této „instalaci“ sboru ostře vytýkal jeho protiříšský postoj a to způsobem ve školství neslýchaným. Pak došlo k zatčení všech uvedených tří členů sboru a jejich internování a k zatčení a odvlečení dobrého žáka Miloše Krále, syna legionáře, který pak byl vyloučen ze všech středních škol a 9 měsíců vězněn!"
|
Vladimír Menšík a Vyšší průmyslová škola strojnická
|
25. května 2020 | David Liška| Výzkum 
|
Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně |
V letech 1943-1947 Vladislav Menšík navštěvoval strojnickou průmyslovku v Brně. Za let okupace na ní vládl Jan Bujniak, nejdříve jako správce školy, posléze jako její ředitel. Za svou kolaboraci byl ihned po osvobození popraven. Jak to ve škole za Menšíkovy doby vypadalo? Na chodbách byla instalována německá výzdoba, rozvěšeny obrazy zobrazující německé krajiny či významné osobnosti, svá místa tady měla i různá německá propagační hesla. Pro obrazy českých spisovatelů, skladatelů a obecně známých postav z české historie zde nebylo už místa. Ve vestibulu konala službu stráž složená vždy ze tří žáků, kteří se měli hlásit po způsobu německých ordnerů. Pro samotné žáky existovaly od dubna a poté června 1942 přesně formulované předpisy, jak se chovat na škole i mimo ní, i když toto již stanovil výnos ministerstva školství a národní osvěty v lednu 1941. Školní nařízení se týkalo pravidel zdravení po árijském způsobu. Dle výnosu ministerstva měli studenti zdravit „mlčky, společensky obvyklým způsobem,“ po příchodu učitele do třídy „žáci ihned vstanou a mlčky očekávají další pokyny.“ Hans (Jan) Buiniak, jak si od tohoto roku začal říkat, nařízení změnil v tom smyslu, že pokud vyučující na začátku hodiny pozdraví zdviženou paží, žáci jsou povinni učinit totéž. Na chodbách platila zásada, že student zdraví učitele předepsaným úkonem jako první, při dalším zdravení téhož má dojít na pouhý úklon hlavy. Problémem bylo, že Bujniak toto chování vyžadoval i mimo školní ústav. Potkal-li tedy žák učitele na veřejnosti, bylo jeho povinností pozdravit vztyčenou pravicí, ať o to dotyčný stál nebo ne. Neuposlechnutí těchto nařízení, a to i mimo školu, mělo za následek okamžité vyloučení z ústavu. Za bezvadné naučení pozdravu byli pak odpovědní jednotliví třídní. Nařízení končilo upozorněním, že „vlažné nebo nedůstojné plnění nařízení tohoto oběžníku bude kromě jiných opatření stíháno jako ukončený sabotážní čin.“
|
Vladimír Menšík vs. Národní divadlo
|
|
10. března 2020 | David Liška | Celý článek| Výzkum
|
 Stále je o čem bádat. Dalším příkladem může být Menšíkovo angažmá v Národním divadle. O tom nám zanechal informace Lubomír Kostelka, podle kterého přijal Menšík nabídku režiséra Miroslava Macháčka k účinkování v nejmenované hře, kde by hrál po boku např. Jaroslava Marvana, Františka Filipovského a dalších známých herců. Když později došlo ke generální zkoušce, Menšíka nikde nebylo. Inspicient divadla byl vyslán k němu domů, kde ho napodruhé úspěšně našel. Rozespalého z nočního tahu. Řekl, že se jen vzpamatuje a hned přijde. S tím inspicient odešel a v divadle si všichni oddechli. Ne na dlouho, Menšík nepřišel (po probuzení si ještě šel na chvíli odpočinout a probudil se až ve tři hodiny odpoledne). Divadlo s ním okamžitě rozvázalo smlouvu. Bylo to tak?
|
Vladislav Menšík - otec
|
|
29. prosince 2019 | David Liška| Výzkum
|
Vladislav Menšík - otec |
Nevím skoro nic o Vladimírově otci Vladislavovi. Narodil se v Řícmanicích, měl za manželku Andělu Kudláčkovou z Ivančic, za mládí byl ve Francii se svými bratry u firmy Renault, později pracoval u firmy Krassl v Brně jako automechanik a v areálu firmy také s rodinou bydlel. To je zhruba vše. V lednu znovu zajedu do archivu v Rajhradě a pokusím se zjistit alespoň něco o jeho školních létech v Řícmanicích. Ale tady byla jenom dvoutřídka. Ale co pak? Je vyučený automechanik? Střední školu podle Menšíka neměl, tak kde se učil před odchodem do Francie?
|
Film & televize
Odsouzeni k životuFilm Probuzení (1960), role: vrchní
|
|
6. ledna 2020 | David Liška | Celý článek | Film & televize
|
 V jednom z minulých krátších příspěvků jsem se zmínil o filmu Probuzení, jenž měl premiéru v roce 1960. Pro připomenutí - bylo to v souvislosti nepořádku, který filmaři zanechali u jedné z chat, u které se natáčelo (odkaz zde). Děj je jednoduchý - jedná se o příběh chuligánské party, jejímž členem je i pohledná Jitka (v podání Jany Brejchové), do které se zamiluje mladý Tonek (Jan Šmíd). Film má výchovná charakter a poukazuje na mladé lidi, kteří se vydali na scestí. Hlavní dva hrdinové mají štěstí, vše pro ně končí dobře. Vladimír Menšík se tady objevuje v nepříliš sympatické roli vrchního, pod nímž Tonek pracuje. My máme příležitost podívat se na film z druhé strany a na základě bohaté produkční dokumentace, uložené v archivu Filmového studia Barrandov můžeme sledovat nelehký zrod tohoto, myslím i dnes cenného, filmu.
|
Byla to veselá partaFilm Dnes naposled (1958), role: vinárník Kroc
|
|
19. prosince 2019 | David Liška | Celý článek | Film & televize
|
 Film Dnes naposled patří k těm dílům, které nenesou stopy po době, ve které vznikly. Marný boj s alkoholismem svádí mnoho lidí i v dnešní době. Autoři Josef Neuberg a František Vláčil mistrně vykreslili obraz neútěšnosti, zmaru a marného boje hlavních hrdinů. Pouze jediné postavě dali ve filmu šanci vyváznout. Ne tak v původní synopsi a povídce, které filmu předcházely. V krátkém příspěvku nabídnu pohled do zákulisí literární přípravy tohoto hodnotného díla z roku 1958.
"Zemánek popotáhne a dopije sklenku:
'Škoda…,' řekne rezignovaně. 'Byla to taková veselá parta.'“
|
Střípek z natáčení filmuFilm Probuzení (1960), role: vrchní
|
|
23. září 2019 | David Liška | Celý článek | Film & televize
|
 V roce 1960 měl premiéru psychologický film Probuzení (původní název Odsouzeni k životu). V hlavní roli Jitky se objevila začínající nadaná herečka Jana Brejchová, ve vedlejší roli vrchního číšníka se objevil Vladimír Menšík.
|
Ostatní
Nová kniha o Vladimíru Menšíkovi
|
|
13. listopadu 2020 | David Liška | Různé
|
Nová kniha
čerpá informace i z výzkumu na našem webu...
Jen první dojem: kniha se mi na první prolistování líbí, je přehledně členěná
do malých oddílů, informace dávkovány po částech a obsahuje
kvalitní fotografické přílohy.
|
Seriál o Vladimíru Menšíkovi na Českém rozhlasu
|
|
13. října 2020 | David Liška | Různé
|
|
|
Malé zamyšlení nad Vladimírem Menšíkem
|
|
16. září 2020 | David Liška | Celý článek | Různé
|
Dlouhou dobu jsem se rozhodoval napsat článek o Vladimíru Menšíkovi a jeho vztahu k dnešní době. O člověku, který nám tady opravdu chybí. Vedle toho, že o něm připravuji kompletní knižní monografii, se chci takto konkrétně zamyslet nad Menšíkem jako člověkem a jeho kouzlem, které je i třicet let po jeho smrti stále živé. Čím to? Tyto krátké řádky lze vzít jako malou přípravu na delší příspěvek.
|
Postřehy ke knizeKniha Nejen v hospodách s Vláďou Menšíkem (autor: Lubomír Kostelka), rok vydání: 2013
|
|
12. září 2020 | David Liška | Různé
|
 Kniha od Lubomíra Kostelky by si zasloužila určitě větší rozsah než "pouhých" 200 stran, proložených hojně recepty na různá jídla. Ano, kniha je takto koncipována a nelze tedy nic proti tomu namítat. Když se do ní ale čtenář začte víc, může jen litovat, že Kostelka nebyl více sdílnější a nevěnoval životu Vladimíra Menšíka více vzpomínek. Nebo ještě lépe proč nenapsal knihy dvě, kuchařku a svou autibiografii. Ale i tak je to nenahraditelný příspěvek k Menšíkovu životopisu, co Vladimír Menšík ve svých autobiografických vzpomínkách opomíjí nebo přejde pár slovy, to Kostelka rozvádí do podrobností. Zmiňuje například mnohem více ze života na Janáčkově akademii múzických umění (1949 - 1953), např. podrobnosti studentských divadelních představení, "přesnídávkovou" akci, která díky nim na škole probíhala, nebo účast na největší stavbě socialismu v tehdejším Československu, která v roce 1952 probíhala nedaleko od Košic. Lubomír Kostelka zmiňuje také Menšíkův vstup do KSČ a jeho politickou činnost v rámci JAMU. Hodně místa v knize je také věnováno vyprávění různých historek, které spolu Kostelka a Menšík zažili a které od Menšíka vůbec neznáme.
Poznámka na závěr:
Rok před Kostelkovým úmrtím jsem se ho třikrát snažil oslovit, ale bezvýsledně. Dopisy jsem tenkrát směřoval na jeho adresu do středočeské obce Kamberk. Sice na tom zdravotně nebyl nejlépe, přesto v té době poskytl časopisům a televizi několik rozhovorů. Měl jsem tedy naději, že jako velký Menšíkův přítel do mé knihy přispěje dalšími, dříve nepublikovanými, vzpomínkami. Nevím proč, ale neodpověděl - dopisy na adresu došly, není ale jisté, zda je vůbec četl.
Anotace knihy: https://www.databazeknih.cz/knihy/cesti-herci-a-herecky-nejen-v-hospodach-s-vladou-mensikem-181714
|
Vladimír Menšík - z neúspěšného strojaře nadějným hercem
|
|
3. července 2020 | David Liška | Celý článek | Různé
|
 |
| Vladimír Menšík jako student Saxon ve filmu Snadný život |
Kde se zrodila touha Vladimíra Menšíka stát se hercem? Rodina tyto "počátky" nadneseně směřuje k jeho dětství. Když začal sotva mluvit, ohromoval rodinu a své ivančické a řícmanické sousedy svou "výřečností" a roztomilým projevem. Pokud se ale na otázku rozhodneme odpovědět vážněji, potom se musíme přesunout o několik let dále, do Vladislavova (Vladimírova) dětství na řícmanickém dvoře dědečka Františka (kde se scházela celá ves a odehrávaly se zde i malé "herecké" výstupy či kouzelnické prezentace jednoho ze strýců), nebo do prostředí větších Ivančic. Tady už šlo o velké umění, často a ráda sem zajížděla kočovná společnost společnosti Brožových, kde se při představeních ve vedlejších rolích uplatňovali i místní obyvatelé.
|
|
Divadlo
Vladimír Menšík a Janáčkova akademie múzických umění, část 2.
|
|
10. července 2017 | David Liška | Celý článek| Divadlo
|
 Po neslavném ukončení střední školy strojnické v lednu roku 1948 se Vladimír Menšík na pár měsíců nechal zaměstnat v Brně u Spojených brněnských sléváren a strojíren jako konstruktér. Ale neměl tady zůstat nadlouho. Usiloval o přijetí na tehdy novou vysokou školu, Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU), která zahájila svou činnost v květnu roku 1948. Divadelní fakulta začínala se čtyřmi obory, a to oborem divadelního herectví, režie, dramaturgie a divadelní vědy.
"V charakteristice tragikomické postavy sedláka Vojtěcha ...
vychází Vladislav Menšík z pudu po majetku
a ze selské lakotnosti, jež neznají
mravních zábran."
Z recenze hry Mordova rokle
|
Vladimír Menšík a Vesnické divadlo, část 7.Pevnost na severu (1954), role: Eda Zvonek
|
|
19. května 2017 | David Liška | Celý článek| Divadlo
|
 V našem povídání o Vesnickém divadle se dostáváme k poslední roli Vladimíra Menšíka. V roce 1954 byla uvedena hra Pevnost na severu. Autor Vojtěch Cach ji původně napsal pro Realistické divadlo, kde také v roce 1953 měla premiéru. Pro potřeby Vesnického divadla byla ale v původní verzi nemyslitelná, na jevišti se např. objevuje hornický komparz. Autor však vyslyšel přání vedení divadla a hru přetvořil do minimalističtější podoby. "Menšík ... hraje Edu Zvonka jakoby levou rukou..."
Dobová recenze na roli Edy Zvonka
|
Vladimír Menšík a Vesnické divadlo, část 6.
|
|
3. května 2017 | David Liška | Celý článek| Divadlo
|
 V dnešním díle povídání o Vesnickém divadle trochu odlehčíme a seznámíme se s těžkostmi, s jakými se herci na svých štacích museli potýkat. Jaké to bylo lézt na jeviště oknem nebo přes silnici z protějšího domu? Teprve při čtení podobných zkušeností, které byly pravidelně vydávány v závodním časopise Naše práce si uvědomíme, na jaké záslužné a obětavé činnosti se herci a vůbec všichni kolem Vesnického divadla podíleli.
"Šatna v lokále. Na jeviště jsme chodili kolem budovy
a po žebříku oknem."
Razová, okres Bruntál, 9.9.1953.
|
Vladimír Menšík a Vesnické divadlo, část 5.Hledač světla (1954), role: Vincent van Gogh
|
|
1. května 2017 | David Liška | Celý článek| Divadlo
|
 Dostáváme se ke hře, která pro Vladimíra Menšíka měla zásadní význam. Význam v jeho další herecké kariéře. Ve hře Hledač světla Menšík ztvárnil hlavní roli nizozemského malíře Vincenta van Gogha, který odjíždí z Haagu aby se dostal do nizozemského městečka Nuenen. Byla to jeho velká role, která se setkala s velkým ohlasem. Nemluvíme pouze o ohlasech samotného obecenstva. Vlídná byla divadelní kritika i E. F. Burian, který na jedno z představení v květnu roku 1954 zavítal. Více v celém článku.
"Hlavní představitel Vladislav Menšík, loňský absolvent JAMU,
je herec, jehož nadání je podloženo cenným pokladem
svědomitosti a vkusu."
Recenze na roli Vincenta van Gogha.
|
Vladimír Menšík a Vesnické divadlo, část 4.
|
|
27. dubna 2017 | David Liška | Celý článek| Divadlo
|
Vesnické divadlo pořádalo čtyřikrát do roka pravidelné celozávodní konference, na kterých se diskutovalo o všem, co nějakým způsobem mohlo zlepšit divadelní práci a každý, kdo měl co říci, mohl přednést svůj příspěvek. Na 9. konferenci (2. července 1954) vystoupil i Vladimír Menšík.
|
Knižní monografie
Neslavný konec jednoho režiséra - film Vánice
|
|
16. března 2021 | David Liška | Celý článek | Knižní monografie
|
Ve dnech 27. 11. 1961 - 13. 5. 1962 se Vladimír Menšík zúčastnil natáčení filmu Vánice. Scénář ho jako lékárníka Evžena zařadil do týmu horských záchranářů, kde obětavě vykonává svou záslužnou práci. Mohl tady zase po čase uplatňovat svou schopnost tmelu kolektivu, vtipálka a glosátora, jak jeho vedlejší role často ve své objemné „Menšíkovské“ filmové monografii charakterizuje Lubomír Holčák. Když k tomu přidáme i ráznou, dominantní manželku v podání Slávky Budínové, je o zapamatovatelnost postavy postaráno. Bohužel, tento film se stal odstrašujícím příkladem, jak film vypadat nemá. Za všechny stačí ocitovat jednoho z kritiků, který by u tak špatného filmu očekával, že „když už jde o lyžaře, mělo se tu aspoň umět dobře lyžovat, a když se ukazují zimní hory, mohly aspoň ty Krkonoše vypadat krásně.“ Nedobře napsanému scénáři nepomohlo ani špatné režijní vedení Čeňka Duby, které bylo po skončení natáčení (v květnu 1962) podrobeno nezvykle tvrdé kritice i ze strany jeho spolupracovníků. Ti mu vyčítali hrubé chování, kterým postupně „jednoho po druhém různě ponížil, zastrašil, urazil.“ Pod tímto otevřeným dopisem, adresovaným mimo jiné též řediteli Filmovéfo Studia Barrandov Jiřímu Veselému, se podepsalo celkem sedmnáct pracovníků výrobního štábu. A právě tato nespokojenost jeho bývalých kolegů udělala konec za režisérskou kariérou Čeňka Duby u hraného filmu, Vánice byla jeho posledním celovečerním snímkem. Po sebekritice a žádosti o přidělení jiné pozice byl v rámci Studia převeden do funkce režiséra dabingu. Ukázka z knihy.
Celý článek
|
Vladimír Menšík - těžké začátky v roli manžela
|
|
10. února 2021 | David Liška | Celý článek | Knižní monografie
|
 |
| Vladimír Menšík a manželka Věra Šimšová |
Dnešní příspěvek vznikl tak nějak z nutnosti. Při psaní knihy o Vladimíru Menšíkovi jsem se dostal do začátku šedesátých let. V této době se událo něco, s čím Vladimír Menšík nepočítal, ale co logicky muselo nastat. Má se za to, že nejpozději v roce 1961 ho opustila manželka Věra Menšíková, rozená Šimšová a s oběma dětmi (Petr - 6 let, Vladimíra - 4 roky) se z Prahy odstěhovala k rodičům do Brna. Zamyslíme-li se nad tímto stavem, jsme na rozpacích, jak Menšíkův vztah k rodině chápat. Pokud vím, o své první rodině se nikjak zvlášť nezmiňoval, o své druhé (manželka Olga Strnadová) to bylo častěji. Menšík bavič, veselý a čestný člověk, ale zodpovědný? Zdá se, že odpovědnosti se musel učit a pokud se jí neučil, přišla s přibývajícími léty a zhoršujícím se zdravotním stavem. Jen uvažuji, Menšíka jsem neznal a nikoho z jeho dosud žijících přátel či rodiny jsem se na to zeptat nemohl. Co se týče jeho osobního života jsem stále odkázán na literaturu.
Slovy Jolany Matějkové, autorky prvního životopisu o Vladimíru Menšíkovi: "Viděno dnešníma očima: Laďa byl zábavný, ale nezodpovědný. O rodinu se moc nestaral." Otázkou zůstává, zda se Menšík o rodinu více zajímal alespoň v začátcích, kdy se Věra přistěhovala k němu do Prahy.
Celý článek
|
Hvězda jede na jih - ukázka z knihy
|
|
23. ledna 2021 | David Liška | Celý článek | Knižní monografie
|
 Začátkem dubna se začala v barrandovských ateliérech pod režijním vedením Oldřicha Lipského natáčet hudební komedie Hvězda jede na jih. Natáčelo se v koprodukci s jugoslávským Lovčenfilm studiem a jednalo se o jeden z celkem osmi projektů, plánovaných do konce roku 1960, založených na spolupráci filmových produkcí ze zemí sovětského bloku. Základní myšlenkou bylo vyjádřit přátelské vztahy se spřátelenou Jugoslávií a k tomu pomohl jednoduchý příběh české zpěvačky Soni Klánové, v podání jedné z nejoblíbenějších jugoslávských hereček té doby Gordany Miletić, „jež se shodou okolností ocitne bez prostředků mezi prostými Jihoslovany a je obklopena jejich přátelskou pomocí, kterou oplácí.“ Natáčelo se v Praze a od května v jugoslávských městech Bělehradu, Splitu, Dubrovníku nebo Rijece, kde byl i Vladimír Menšík, který se sem dostal díky své postavě klarinetisty Vostřáka. Na filmu tehdy spolupracoval výkvět českých herců, mezi nimi i Stella Zázvorková, (v roli rekreantky Pětioké), která později vzpomínala na místní rijecký bar, který, aby se zavděčil, hrál neustále polky v domnění, že Češi bez nich nemohou být.
[ Celý článek ]
|
Vladimír Menšík v roli Šrámkova Řehoříka
|
|
5. prosince 2020 | David Liška | Celý článek | Knižní monografie
|
 |
Vladimír Menšík v roli Řehoříka
(Fráňa Šrámek: Hagenbek, 1954) |
Dokončil jsem další kapitolu obsáhlé monografie o Vladimíru Menšíkovi - o divadle E. F. Buriana (ať se jmenovalo Armádní umělecké divadlo nebo od podzimu 1955 D 34). Měl jsem obavy, že to bude kratší kapitola než ta o Vesnickém divadle, ale nestalo se tak. S Menšíkem jsem prošel roky 1954 - 1958 během nichž odehrál na scéně divadla nespočet rolí v mnoha hrách, ale jen v některých dostal příležitost, aby si ho diváci více všimli. Například polního kuráta Katze v Haškově Švejku, tlučhubu a mluvku ve Šrámkově Hagenbekovi (Řehořík) nebo tureckého císaře/krále v Opeře z pouti. Čtenář bude určitě zaražen, jak mnoho o Menšíkovi a jeho divadelní kariéře neznáme. Píšu kariéře, protože měl opravdu velmi dobře (i podle kritiků) našlápnuto stát se úspěšným divadelním hercem. Během těchto neúplných čtyř sezon ale začal koketovat i s filmem, a to se mu stalo "osudným". E. F. Burian byl znám svým nekompromisním postojem k těm, kteří se mimo divadlo začali věnovat i něčemu jinému. A film? Ten považoval za škvár. Stručně řečeno, neměl rád, když někdo seděl zadkem na více židlích. Menšík chtěl hrát divadlo i film, ale právě toto rovnítko bylo pro Buriana nemyslitelné.
Celý článek
|
Vladimír či Vladislav?
|
|
7. listopadu 2020 | David Liška | Celý článek | Knižní monografie
|
S Půlnočním větrem, uvedeným v divadle E. F. Buriana v březnu 1955 se udála ještě další důležitá událost, i když ji možná málokdo zaregistroval. Menšíkův život na sebe poutal spoustu pozornosti, ať to bylo díky jeho bujarému životu nebo humorným historkám, které tak rád vyprávěl. A neměli bychom zapomenout také na vyložené legendy, z nichž jedna se zrodila právě nyní. Nikdo už přesně neřekne, jak a proč se to stalo, ale od března 1955 se z kulturní scény začíná pomalu vytrácet Vladislav Menšík a všechnu slávu na sebe bude postupně strhávat jiné jméno, které později pozná celý národ. Ještě v inscenaci Hagenbek se v seznamu rolí vyskytuje Vladislav Menšík, v Topolově hře už ale čteme jméno Vladimír Menšík. Můžeme se jen dohadovat, proč se to vlastně stalo, sám Vladimír Menšík ke změně svého jména mlčí, ve vlastním vyprávění není o tomto žádná zmínka a v rozhovorech, které poskytl médiím se ho na tuto zajímavost nikdo nezeptal.
|
|