V roce 1960 měl premiéru psychologický film Probuzení (původní název Odsouzeni k životu). V hlavní roli Jitky se objevila začínající nadaná herečka Jana Brejchová, ve vedlejší roli vrchního číšníka se objevil Vladimír Menšík. Film se věnoval tématu narušené mládeže a na svou dobu to byl velmi záslužný čin. Proto vznik filmu provázely na půdě Filmového studia Barrandov vášnivé debaty Umělecké rady a tvůrčího týmu Hanuš-Träger, které ale určitě vedly k lepšímu postihnutí problematiky. V jedné ze scén se parta vydá za Prahu a vloupá se do chatky. Natáčení probíhalo v Roztokách u Prahy na přelomu září a října roku 1958, chování filmového štábu přitom ale připomínalo partu, o které film právě pojednával. Tady můžeme nechat promluvit majitele jedné z postižených chat, u které se natáčelo, a který si na toto chování v říjnu stěžoval:

"Pokud vím z rozhlasu a denního tisku, usnesení strany a vlády je, aby film především vychovával, ukazoval život lidově dem[okratického] člověka. Také řada nových filmů tomu nasvědčuje, jak to vidím já, prostý divák.
Proto si myslím, že ti, kteří jsou touto funkcí pověřeni, se nemají chovat tak, jak zanechali své pracoviště při natáčení filmu ‚Odsouzeni k životu‘ na ostrově v Roztokách-Křivoklátu dne 29.9.-10.10.1[9]58 vedené produkčním soudr[uhem] Miličem. Měl jsem tu smůlu, že těsně vedle pořizovaných záběrů stála moje rekreační chata s prostornou verandou, kam se tato pracovní skupina klidně nastěhovala. Přijel jsem na chatu, kde se již dva dny natáčelo a ochotně jsem jim zapůjčil o co mě požádali, v domnění, že vše vrátí v pořádku. Ale, chyba, loď, kterou měli asi 10 dní, poškodili, klíč od zámku ztratili, z kamenné terasy si prostě vzali kameny kolem ohně, na verandě mimo nečistoty rozbité láhve od piva, sloupek od dveří verandy ztracen, odpadků kolem chaty, ty byly snad pro výkrm zdejších hrabošů, na malou stranu se chodilo za chat[u] atd.
Prostě vyšel jsem vstříc a toto ‚byla‘ slíbená odměna! Pěkné sousto pro rozhlasový měsíčník ‚Panoptikum‘.
Doufám, že tento list bude stačit, aby se stala náprava a má vzniklá škoda nahrazena.
Odjezd této skupiny jsem nezastihl, jelikož jsem vzdálen 20 km a mám turnusové směny.
S odborářským pozdravem
‚Čest práci!‘"

K těmto stížnostem se přidaly postupně další, z dokumentů tak víme o tom, že na místě natáčení byla stále neodvezená dekorace chaty, navíc dosud nebylo zaplaceno místnímu chataři za její hlídání. Vše se řešilo na filmovém oddělení krajského národního výboru v Praze a na ZV ROH Filmového studia Barrandov.

Zdroj: Barrandov Studio a.s., archiv, Scénáře a produkční dokumenty, film Probuzení.

V současné době prohlížím archivní materiály z doby první republiky, z doby základní školní docházky Vladimíra Menšíka. Ten postupně navštěvoval II. pětitřídní chlapeckou školu v Brně-Židenicích, od šesté třídy pak školu měšťanskou. Následující příspěvek popisuje dny, kdy zemřel první československý prezident T. G. Masaryk. V té době Vladimír Menšík chodil do 3. třídy.

"14. září v den úmrtí presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka po smutečním proslovu třídních učitelů byly žáci propuštěni ze školy domů. Toho dne se nevyučovalo. 17. září po 10. hod[ině] byla smuteční slavnost , žáci 3., 4. a 5. tř[ídy] vyslechli projev min[istra] školství Dr. Em[ila] Franke. Odpoledne téhož dne a v den pohřbu presidenta Osvoboditele dne 21. září bylo prázdno.

Místní školní rada uspořádala 18. září smuteční slavnost k uctění památky presidenta Osvoboditele v přednáškovém sálu Tyršovy školy. Projev učinil předseda místní školní rady Jos[ef] Paták. Slavnosti se zúčastnilo všechno židenské učitelstvo. Podobně zúčastnil se učitelský sbor tryzny na paměť pres[identa] Osvoboditele, pořádané pro všechno učitelstvo brněnských škol českých i německých od mateř[ských] škol po vysoké školy na sokolském stadionu v Brně dne 25. září 1937."

Zápis porady učitelského sboru ze dne 19.10.1937.

Tento měsíc jsem byl osloven spisovatelem Jiřím Endlerem, autorem knihy Příběhy brněnských hřbitovů (křest proběhl 20. července roku 2010 za přítomnosti mj. Miloše Štědroně a Arnošta Goldflama). Pan Endler během svého bádání nashromáždil informace i k Vladimíru Menšíkovi a rodině Svozilově, do které se přivdala jeho sestra Olga. Tyto poznatky mi nezištně poskytl a já mu za tento důležitý příspěvek pro knižní monografii děkuji. Také se dotkl velmi ochotné spolupráce ze strany synovce Vladimíra Menšíka, pana Pavla Svozila, který mu s částí knihy velmi ochotně pomáhal a byl u Svozilů brán jako kronikář rodiny.

Na fotce: hrob rodiny Svozilových a Menšíkových na ústředním hřbitově v Brně. Zdroj: osobní archiv Jiřího Endlera.

U budovy základní školy v Ivančicích byla odhalena busta Vladimíra Menšíka. Stalo se tak u příležitosti jeho nedožitých 89. narozenin, socha je dílem akademického sochaře Nikose Armutidise. Sledujte záznam. Foto: denik.cz.

Dnes jsem se na chvíli sešel s paní Helenou Brabcovou, která mi laskavě zapůjčila fotografie z osobního archivu Vladimíra Brabce, svého otce. Jedná se o fotky z doby jeho působení v AUS Víta Nejedlého a divadle E. F. Buriana. Připomeňme, že to byla doba společného angažmá s Vladimírem Menšíkem, Petrem Haničincem a Karlem Lincem v letech 1954-58.

V prosinci jsem navštívil Slovenský filmový ústav (SFÚ) v Bratislavě. Cílem studia byly dokumentační složky tří slovenských filmů, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jsou to filmy Archimédov zákon, Rekviem za rytierov a Zmluva s diablom. V pěti kartonech jsem našel množství posudků na jednotlivé filmy (mj. i od Ladislava Chudíka), výrobní listy, rozpočty a literární scénáře. K jednomu z filmů se dochoval natáčecí plán. Podrobnější informace z natáčení (denní a výrobní zprávy) materiály neobsahují.

Jedné noci byl Vladimír Menšík opět na tahu po brněnských restauracích. Společně s dvěma dalšími kamarády také zavítal do jednoho hotelu na tehdejší ulici Leninova (dnes Kounicova). Začali hlasitě zpívat a vše tomu dal korunu další známý, který hned ve dvěřích pronesl pro tu dobu odvážný a nepřijatelný názor na politickou situaci. Celý příspěvek.

V archivu bezpečnostních složek se nachází dvě složky, vztahující se pravděpodobně k Vladimíru Menšíkovi a jeho synu Janovi. První pochází z činnosti Správy vyšetřování StB, druhá pak od Hlavní správy vojenské kontrarozvědky SNB. Výzkum napoví více...

Toto je velmi známé a diskutované téma. Ač narozen jako Vladislav, přesto známe Vladimíra Menšíka. Jisté je, že s Vladislavem Menšíkem se můžeme naposledy setkat při odchodu z Vesnického divadla v roce 1954. Ve stejném roce se ale objevuje již Vladimír Menšík. Traduje se, že jméno si změnil na radu nového zaměstnavatele E. F. Buriana. Pravdou je, že v seznamu zaměstnanců Armádního uměleckého divadla z r. 1954 je již uveden Vladimír Menšík. Ale proč zrovna Vladimír? V roce 2014 přišla s možnou odpovědí paní Zora na genealogickém foru genealogie.taby.cz. Jak vyhledala na patřičných místech v matrikách, k záměně jmen došlo poprvé u Menšíkova otce, který je jednou uváděn jako Vladislav, podruhé (při sňatku s Andělou Kudláčkovou - Menšíkovou matkou) jak Vladimír, tak i Vladislav. To mohlo Vladimíra Menšíka inspirovat a v roce 1954 se přejmenovat. Celý příspěvek zde.

Po prostudování produkčních materiálů filmů z produkce Filmového studia Barrandov se po prázdninách chystám na Slovensko, konkrétně do Bratislavy. Ve zdejším Národním filmovém archivu Slovenského filmového ústavu jsou uloženy dokumentační složky tří filmů, na kterých se herecky podílel Vladimír Menšík. Jsou to Rekviem za rytierov, Archimedov zákon (společně s Jiřím Sovákem a dalšími českými herci) a Zmluva s diablom. O výsledku budu na těchto stránkách informovat.

V minulé části jsem si postěžoval na špatnou spolupráci pamětníků Vladimíra Menšíka. V dnešním článku to vezmu z jiné strany, budou to úvahy o bádání v archivech v Česku a na Slovensku. A že těch archivů je, jmenujme Divadelní ústav, archiv na Barrandově, Národní archiv, Archiv města Brna, Památník národního písemnictví, archiv JAMU, archivy Vojenského historického ústavu v Olomouci a Trnavě, Archiv Kanceláře prezidenta republiky a některé další.

Když jsem začínal pracovat na Vladimíru Menšíkovi, měl jsem za sebou již zkušenosti z obdobných výzkumů. Jen s tím rozdílem, že osoby, o nichž jsem psal odborné články jsou již několik staletí mrtvé (Karel starší z Žerotína, Václav Bítovský z Bítova ad. - k těmto historickým osobám existuje mnoho písemných památek, ať už jde o samotné kopiáře osobních korespondencí, zápisů z pracovních jednání, soudních líčení a dalších). Zanedlouho jsem měl poznat, že toto bude u Vladimíra Menšíka velký problém.

Převzato z časopisu Vladimír Menšík. Život, dílo, doba, č. 1, roč. 1, s. 4-5

Po neslavném ukončení střední školy strojnické v lednu roku 1948 se Vladimír Menšík na pár měsíců nechal zaměstnat v Brně u Spojených brněnských sléváren a strojíren jako konstruktér. Ale neměl tady zůstat nadlouho. Usiloval o přijetí na tehdy novou vysokou školu, Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU), která zahájila svou činnost v květnu roku 1948. Divadelní fakulta začínala se čtyřmi obory, a to oborem divadelního herectví, režie, dramaturgie a divadelní vědy.

"V charakteristice tragikomické postavy sedláka Vojtěcha ... vychází Vladislav Menšík
z pudu po majetku a ze selské lakotnosti, jež neznají mravních zábran."
Z recenze hry Mordova rokle

Dnešním dnem vyšlo první číslo on-line časopisu o Vladimíru Menšíkovi, jehož název je stejný jako název našeho webu - Vladimír Menšík. Život, dílo, doba. Bude přinášet jednak informace, které jsou z větší části uveřejněny na našem webu, jednak krátké úvahy a zajímavosti. Úvodní číslo je věnováno především Vladimíru Menšíkovi a jeho působení ve Vesnickém divadle v letech 1953-54.

Obsah:
Úvodní slovo | Vladimír Menšík a Vesnické divadlo | Perličky z archivů | 
Úvahy badatelovy, část 1. | Událo se

Na sklonku roku 2016 jsem v úterý, 27. prosince, navštívil Správní archiv Armády ČR (pobočka Vojenského historického archivu) v Olomouci. Chtěl jsem prostudovat působení Vladimíra Menšíka v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Návštěva byla úspěšná, dozvěděl jsem se podrobné informace o činnosti AUS mezi listopadem 1954 a březnem 1955, tedy obdobím působení Vladimíra Menšíka. Z jiných zdrojů víme, že Vl. Menšík byl do základní vojenské služby odveden 2. října 1954, z Olomouce se pak můžeme dozvědět, že k Armádnímu uměleckému souboru (AUS) Víta Nejedlého byl  převelen 29. října, mj. společně s Vladimírem Brabcem, Petrem Haničincem a Karlem Lincem. Je potřebí ale další podrobné prostudování materiálů z Vojenského archivu, abych mohl podat plastický obraz působení Vladimíra Menšíka v tomto uměleckém vojenském uskupení.