Vladimír Menšík a manželka Věra Šimšová

Slovy Jolany Matějkové, autorky prvního životopisu o Vladimíru Menšíkovi: "Viděno dnešníma očima: Laďa byl zábavný, ale nezodpovědný. O rodinu se moc nestaral."  Otázkou zůstává, zda se Menšík o rodinu více zajímal alespoň v začátcích, kdy se Věra přistěhovala k němu do Prahy. 

Celý článek

[ Celý článek ]

Vladimír Menšík v roli Řehoříka (Fráňa Šrámek: Hagenbek, 1954)

Celý článek

Nová kniha
 čerpá informace i z výzkumu na našem webu...
Jen první dojem: kniha se mi na první prolistování líbí, je přehledně členěná
do malých oddílů, informace dávkovány po částech a obsahuje
kvalitní fotografické přílohy.

Díl 1., Díl 2., Díl 3., Díl 4., Díl 5.

Kniha od Lubomíra Kostelky by si zasloužila určitě větší rozsah než "pouhých" 200 stran, proložených hojně recepty na různá jídla. Ano, kniha je takto koncipována a nelze tedy nic proti tomu namítat. Když se do ní ale čtenář začte víc, může jen litovat, že Kostelka nebyl více sdílnější a nevěnoval životu Vladimíra Menšíka více vzpomínek. Nebo ještě lépe proč nenapsal knihy dvě, kuchařku a svou autibiografii. Ale i tak je to nenahraditelný příspěvek k Menšíkovu životopisu, co Vladimír Menšík ve svých autobiografických vzpomínkách opomíjí nebo přejde pár slovy, to Kostelka rozvádí do podrobností. Zmiňuje například mnohem více ze života na Janáčkově akademii múzických umění (1949 - 1953), např. podrobnosti studentských divadelních představení, "přesnídávkovou" akci, která díky nim na škole probíhala, nebo účast na největší stavbě socialismu v tehdejším Československu, která v roce 1952 probíhala nedaleko od Košic. Lubomír Kostelka zmiňuje také Menšíkův vstup do KSČ a jeho politickou činnost v rámci JAMU. Hodně místa v knize je také věnováno vyprávění různých historek, které spolu Kostelka a Menšík zažili a které od Menšíka vůbec neznáme.

Poznámka na závěr:
Rok před Kostelkovým úmrtím jsem se ho třikrát snažil oslovit, ale bezvýsledně. Dopisy jsem tenkrát směřoval na jeho adresu do středočeské obce Kamberk. Sice na tom zdravotně nebyl nejlépe, přesto v té době poskytl časopisům a televizi několik rozhovorů. Měl jsem tedy naději, že  jako velký Menšíkův přítel do mé knihy přispěje dalšími, dříve nepublikovanými, vzpomínkami. Nevím proč, ale neodpověděl - dopisy na adresu došly, není ale jisté, zda je vůbec četl.

Anotace knihy: https://www.databazeknih.cz/knihy/cesti-herci-a-herecky-nejen-v-hospodach-s-vladou-mensikem-181714

Archiv bezpečnostních složek (ilustrační foto)

S dokumenty StB jsme se už jednou setkali - v článku "Protistátní činnost" Vladimíra Menšíka. Parlamentní listy objevily v archivu další zajímavou historickou archiválii, tentokrát o návštěvě Pavla Landovského u Vladimíra Menšíka. Ten jej však nepustil ani přes práh svého bytu... "Landovský se snažil navštívit Menšíka v jeho bytě. Když mu přišel Menšík otevřít, snažil se Landovský s ním hovořit v jeho bytě a získat u něho slyšení, jak je perzekuován současným zřízením..." (převzato z Parlamentní listy).

Celý článek zde.

Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně

Hned po osvobození sepsal profesorský sbor Vyšší strojnické průmyslovky udání na bývalého ředitele Jana Bujniaka, v němž, mimo jiné, popisují aféru v souvislosti jednoho studenta a jeho vtipu na adresu Adolfa Hitlera.

"Když v březnu 1942 v hodině němčiny profesora Ing. O. Weissera byla konversace o elektrické dráze ve městě, vyprávěl jeden z žáků anekdotu o elektrické dráze, jež zesměšnila Hitlera. Tento případ dal podnět způsobem dosud neobjasněným k suspendování ředitele Duniewicze a profesorů Ing. Josefa Hanáka a Ing. Oldřicha Weissera a k nastolení Ing. Jana Bujniaka jako pověřeného správce a Ing. Josefa Grebnera jako jeho poradce pověstným inspektorem Zárubou. Insp[ektor] Záruba při této „instalaci“ sboru ostře vytýkal jeho protiříšský postoj a to způsobem ve školství neslýchaným. Pak došlo k zatčení všech uvedených tří členů sboru a jejich internování a k zatčení a odvlečení dobrého žáka Miloše Krále, syna legionáře, který pak byl vyloučen ze všech středních škol a 9 měsíců vězněn!"

Budova Vyšší průmyslové školy strojní v Brně

V letech 1943-1947 Vladislav Menšík navštěvoval strojnickou průmyslovku v Brně. Za let okupace na ní vládl Jan Bujniak, nejdříve jako správce školy, posléze jako její ředitel. Za svou kolaboraci byl ihned po osvobození popraven. Jak to ve škole za Menšíkovy doby vypadalo? Na chodbách byla instalována německá výzdoba, rozvěšeny obrazy zobrazující německé krajiny či významné osobnosti, svá místa tady měla i různá německá propagační hesla. Pro obrazy českých spisovatelů, skladatelů a obecně známých postav z české historie zde nebylo už místa. Ve vestibulu konala službu stráž složená vždy ze tří žáků, kteří se měli hlásit po způsobu německých ordnerů. Pro samotné žáky existovaly od dubna a poté června 1942 přesně formulované předpisy, jak se chovat na škole i mimo ní, i když toto již stanovil výnos ministerstva školství a národní osvěty v lednu 1941. Školní nařízení se týkalo pravidel zdravení po árijském způsobu. Dle výnosu ministerstva měli studenti zdravit „mlčky, společensky obvyklým způsobem,“ po příchodu učitele do třídy „žáci ihned vstanou a mlčky očekávají další pokyny.“ Hans (Jan) Buiniak, jak si od tohoto roku začal říkat, nařízení změnil v tom smyslu, že pokud vyučující na začátku hodiny pozdraví zdviženou paží, žáci jsou povinni učinit totéž. Na chodbách platila zásada, že student zdraví učitele předepsaným úkonem jako první, při dalším zdravení téhož má dojít na pouhý úklon hlavy. Problémem bylo, že Bujniak toto chování vyžadoval i mimo školní ústav. Potkal-li tedy žák učitele na veřejnosti, bylo jeho povinností pozdravit vztyčenou pravicí, ať o to dotyčný stál nebo ne. Neuposlechnutí těchto nařízení, a to i mimo školu, mělo za následek okamžité vyloučení z ústavu. Za bezvadné naučení pozdravu byli pak odpovědní jednotliví třídní. Nařízení končilo upozorněním, že „vlažné nebo nedůstojné plnění nařízení tohoto oběžníku bude kromě jiných opatření stíháno jako ukončený sabotážní čin.“

Vladislav Menšík - otec

Nevím skoro nic o Vladimírově otci Vladislavovi. Narodil se v Řícmanicích, měl za manželku Andělu Kudláčkovou z Ivančic, za mládí byl ve Francii se svými bratry u firmy Renault, později pracoval u firmy Krassl v Brně jako automechanik a v areálu firmy také s rodinou bydlel. To je zhruba vše. V lednu znovu zajedu do archivu v Rajhradě a pokusím se zjistit alespoň něco o jeho školních létech v Řícmanicích. Ale tady byla jenom dvoutřídka. Ale co pak? Je vyučený automechanik? Střední školu podle Menšíka neměl, tak kde se učil před odchodem do Francie?

"Zemánek popotáhne a dopije sklenku:
'Škoda…,' řekne rezignovaně. 'Byla to taková veselá parta.'“

V roce 1960 měl premiéru psychologický film Probuzení (původní název Odsouzeni k životu). V hlavní roli Jitky se objevila začínající nadaná herečka Jana Brejchová, ve vedlejší roli vrchního číšníka se objevil Vladimír Menšík.

Odkaz na článek o filmu Přísně tajné premiéry.

Krátce o filmu Kdo chce zabít Jesii?

Nová kniha
 čerpá informace i z výzkumu na našem webu...
Jen první dojem: kniha se mi na první prolistování líbí, je přehledně členěná
do malých oddílů, informace dávkovány po částech a obsahuje
kvalitní fotografické přílohy.

Díl 1., Díl 2., Díl 3., Díl 4., Díl 5.

Kniha od Lubomíra Kostelky by si zasloužila určitě větší rozsah než "pouhých" 200 stran, proložených hojně recepty na různá jídla. Ano, kniha je takto koncipována a nelze tedy nic proti tomu namítat. Když se do ní ale čtenář začte víc, může jen litovat, že Kostelka nebyl více sdílnější a nevěnoval životu Vladimíra Menšíka více vzpomínek. Nebo ještě lépe proč nenapsal knihy dvě, kuchařku a svou autibiografii. Ale i tak je to nenahraditelný příspěvek k Menšíkovu životopisu, co Vladimír Menšík ve svých autobiografických vzpomínkách opomíjí nebo přejde pár slovy, to Kostelka rozvádí do podrobností. Zmiňuje například mnohem více ze života na Janáčkově akademii múzických umění (1949 - 1953), např. podrobnosti studentských divadelních představení, "přesnídávkovou" akci, která díky nim na škole probíhala, nebo účast na největší stavbě socialismu v tehdejším Československu, která v roce 1952 probíhala nedaleko od Košic. Lubomír Kostelka zmiňuje také Menšíkův vstup do KSČ a jeho politickou činnost v rámci JAMU. Hodně místa v knize je také věnováno vyprávění různých historek, které spolu Kostelka a Menšík zažili a které od Menšíka vůbec neznáme.

Poznámka na závěr:
Rok před Kostelkovým úmrtím jsem se ho třikrát snažil oslovit, ale bezvýsledně. Dopisy jsem tenkrát směřoval na jeho adresu do středočeské obce Kamberk. Sice na tom zdravotně nebyl nejlépe, přesto v té době poskytl časopisům a televizi několik rozhovorů. Měl jsem tedy naději, že  jako velký Menšíkův přítel do mé knihy přispěje dalšími, dříve nepublikovanými, vzpomínkami. Nevím proč, ale neodpověděl - dopisy na adresu došly, není ale jisté, zda je vůbec četl.

Anotace knihy: https://www.databazeknih.cz/knihy/cesti-herci-a-herecky-nejen-v-hospodach-s-vladou-mensikem-181714

"V charakteristice tragikomické postavy sedláka Vojtěcha ...
vychází Vladislav Menšík z pudu po majetku
a ze selské lakotnosti, jež neznají
mravních zábran."
Z recenze hry Mordova rokle

Vladimír Menšík a manželka Věra Šimšová

Slovy Jolany Matějkové, autorky prvního životopisu o Vladimíru Menšíkovi: "Viděno dnešníma očima: Laďa byl zábavný, ale nezodpovědný. O rodinu se moc nestaral."  Otázkou zůstává, zda se Menšík o rodinu více zajímal alespoň v začátcích, kdy se Věra přistěhovala k němu do Prahy. 

Celý článek

[ Celý článek ]

Vladimír Menšík v roli Řehoříka (Fráňa Šrámek: Hagenbek, 1954)

Celý článek